Smutné básničky

Občas, když zaslechnu mraky zpívat,
je mi smutno.
Víš, jaké to je?
Malá svíčka v srdci zvadla,
rozbitá pumpa u zdymadla,
škytla, hlesla, a zastavila se.
A taky občas,
když nad stádem přílivových vln
rozlije se oceán slzí,
pak ve mně by ses nedořezal
masa, vény, věcí, co mě mrzí.
To je smutné, co?
A víš, že občas,
když jsem sám se spoustou přátel,
jako by do mne bušil datel.
Vykloval mi v mozku díru,
tou vypad rozum,
když našel tu na svět škvíru.
A oni mi říkají:
„Jen neztrácej víru!”

Má lásko, dnes je smutný den.
Den - kdy odešel jsi navždycky.
Vracíš se ve vzpomínkách,
jak nekonečný sen,
stále mi chybíš - fakticky.

Nad albem plným obrázků
já dnes smutně rozjímám.
Odešels - a já tím přišla o lásku,
teď se nad tvou fotkou marně dojímám.

Vždyť stále myslím na tebe,
vzpomínky mi nemá už kdo vzít.
Jsem steskem celá bez sebe,
chci zas tvou tvář do dlaní uchopit.

A ústa tvoje červená
zulíbat v něžném roztoužení,
však to již nelze...
a já životem znavená
vím, že na osudu
těžko něco změním.

Ticho křičí z očních stínů,
co po tvářích stékají,
prodala jsi duši vínu,
to víno pila potají.

Myšlenky si v sférách víří,
bez křídel se vzdalují,
trháš chmýří netopýří,
přetvářky se malují.

Občas si tak říkáš tiše,
když nemáš mysl zkalenou,
kéž by osud obdařil tě
přenosnou duší kamennou.

Jsem sama...
a přesto tvou blízkost - cítím vedle sebe.

Jsem sama...
vím, že se na mě díváš dolů z nebe.

Jsem sama...
já ve vzpomínkách si tě připomínám.

Jsem sama...
na tvou fotku se denně dívám.

Jsem sama...
už neobejmeš mě nikdy více.

Jsem sama...
tak brzy dohořela tvoje svíce.

Jsem sama...
ta SMRT - černočerná díra
tu naši lásku navždy ukončila...

Jsem sama...

Jen tak mne tu nechal,
samota vzpomínkami pálí,
pohled můj upínám do dáli.
Tak jako vlaštovka na zimu se vydá,
skutečnost s minulostí se střídá.
V podzimním listí zahalená,
schoulená v klubíčku,
čeká na jemné pohlazení,
snůška smutku v košíčku.
Samotná ve velkém světě.
Lásko, pro sebe chtěla bych tě.
Nesplnitelné přání.
Před mojí fantazií uhání
jak pár divokých koní.
Před mojí fantazií přivírá dveře,
nepovolí koním otěže.
Návrat do šedavé reality,
ač venku listí plné barev.
V mysli mé převládá šeď
naivní horské protěže.
Pod vzrostlým stromem na pláni,
v podzimním listí zahalená,
schoulená nahá žena.
Vztahuje po své lásce ruce,
po romantice toužící pulzující
srdce,
vzdálenost je přítěží.
Dnešní svět zhořkl náhle.
Žádné velké loučení,
žádné romantické líbání.
Jen tak mne opustil,
samota vzpomínkami pálí.

Temná zákoutí propadlých světů
v jiskrách beznaděje věčného bloudění,
ukrytá osamocení zčernalých květů
vzrůstajících do přeludů nočního bloudění.

Přespávám v soužení dny a týdny,
pláčem v němotách slzy mě opouští,
beze stop nářku splaví mě špíny,
co vídal jsem po cestách vodou i pouští.

V sutinách kůže povrchů rozvalených,
kameny duší, přívody k nádechům,
krvavým dýmem trhlin zavalených
pokouším uniknout nahoru, k povrchům.

Jsou zde stovky a tisíce vysleplých
očí, co mlčí skrz žal svého hříchu,
jen hledí a hledí do tváří vybledlých,
zármutkem zhlceni ve smutném smíchu.

Skráně mých těl jsou v sycení
nářků všech zklamaných iluzí,
momentů v životech věčného slíbení
v doteku představy své, co nemizí.

Vředy jak morové rány pukají,
plní bolem oblaka mého pohledu,
hledám spásu kdekoli, co utají
mé činy, jenž jsou stále v dohledu.

Přemýšlím, zda těm místům náležím,
smetišti prázdných duší, co procházím,
hledám sebe sám, jestli tu neležím,
obracím postavy a bez úspěchu odcházím.

Přišel jsem, hledal jsem, nenašel jsem.

Umdlévající hranice v hloubi míst,
co já zvu svědomím,
celoživotní pranice a mít co jíst,
a soustavný boj s okolím.

Neutuchající naděje a hrdinství
je posledním slovem slovníku,
jen papírové závěje a šílenství
jsou zlatým tesáním v pomníku.

Láska, byť natolik zdá se složitá,
je jednou velkou neznámou,
loutka, co drogou celá je naditá,
se možná zítra stane mámou.

Úcta a pokora
k zázrakům všedního světa?
Jen prostá nevěra k tomu,
co příroda rodila léta.

Umírá všechno kolem,
a umírá všechno v nás,
umírá naše víra,
a jediné slunce ztrácí jas.

Nechci znát tenhle druh
a zavírám před ním oči,
uzavřel jsem už kruh,
před hrůzami, co se kolem točí.

Jen stavím věty ubohé,
ze slov jen nejvšednějších,
a myslím, že je bláhové,
že my jsme z tvorů nejchytřejších.

I ve smrti je kousek krásy,
šeptají mi divné hlasy,
jsou z jiného světa asi,
chtějí mě svést z mojí trasy.

Už nešeptaj, řvou, až rvu si vlasy,
v slzách smáčím svoje řasy,
skončily už zlaté časy.
Tak proč bych klidu nedopřála si.

Tvou tvář, co snad tesal sám mistr
- jež vyzná se v etice...
Jak svatý obrázek a prudký twister
- abstraktně zachycen na skice.

Tvé vlasy jemné, voňavé,
splývají tobě do týla.
Bělostný úsměv, oči jásavé
- jsou jak hebká křídla motýla.

Když - přišla mi, psaná v mobilu,
ta strašná, osudová věta:
„K žití nenacházím už sílu,
proto odcházím z tohoto světa...”

A já v tu strašnou hodinu,
ztratila fajn kamaráda,
co měl rád naši rodinu
- a toho, co měla i já ráda.

Byl jsi, můj kámo, „dobrý týpek”,
co zamotal mi hlavu,
fajn a hnedle pro každý vtípek,
- já teď ve vzpomínkách plavu...

V těch nekonečných vzpomínkách
- tam, kde jsou lidé, v mém srdci pro mě milí,
kde nepřestávám cítit strach,
kéž bych mohla zvrátit tu danou chvíli.

To, co ve mně neusnulo,
teď probudit mám,
a vteřiny procitnutí
tiše počítám.

Duši mi to tlačí k zemi,
srdce z hrudi ven,
už začínám cítit vjemy,
zase vím, kdo jsem.

Tělem mi už znovu proudí
strachuprostá krev,
mysl se mi uklidnila,
ztratil se z ní hněv.

Rozeznávám všechny barvy
svého okolí,
moje ústa větru řekla
nic nás nebolí.

V dálce slyším zbytky sebe,
jak umíraj ve stínu.
Dneska znova narodím se.
Dneska znova zahynu.