Smutné básničky

Proč tančím sama,
když Tebe mám ráda,
proč vstávám samotinká,
když s Tebou má duše spinká,
proč bloudím sama dnem,
když pořád myslím na Tebe jen...
Kéž bys tu teď byl
a úsměv mi vykouzlil.

Sám na břehu stojím,
kámen na krku mám.
Sám sebe se bojím,
nevím, co udělám?

Ta propast zrádná je
a já tu stojím,
strašně je hluboká
a já se bojím.

Bojím, co bude dál...?
Uááá...

Tohle se nedělá,
vydávat se za anděla!
Jak tak sprostý mohls být,
všechnu lásku mou si vzít
a pak ji klidně zahodit...
Vždyť já tě tolik ráda měla!

Mé srdce prázdnotou chátrá,
Tys „odešel” - v srdíčku plá mi vatra.
Ten oheň lásky dohořívá
a tmavý šat mi Tvůj skon připomíná.

Jen Ikarův pád řešením se zdá,
odešel jsi mlád,
jsem sama, bez Tebe, lásko má...

Teď v myšlenkách stojím nad propastí
- a můj stín letí dolů...
Jsem sama - se svou bolestí,
už nebudeme nikdy spolu.

Přicházím do prázdného bytu,
osamělá, plná smutku, slz a citů.
Odchází noc a je nad ránem,
já jsem sama - jen se svým Ikarovým snem...

Mé nitro strádá steskem zlým,
Ty umíráš, jsi nemocen.
Na duši sedí těžký splín,
ne, lásko, tohle není sen.

Bolest se v srdci prostírá,
v zoufalství slzy polykám,
propast se pode mnou otvírá,
před strachem dveře zamykám.

Vzpomínky skládám v minulost,
smazal bys plno stránek mých,
přecházím vratký času most,
na duši plno šrámů zlých.

Má duše je jak zápisník,
na každé stránce osud svůj,
popsaný jak papír dopisní,
v něm vězí celý život Tvůj.

Můj bože - lhal jsi tisíckrát,
že chceš jen mě, že máš mě rád.
Však nic než lež to nebyla,
a já Ti všechno věřila.

Jak bolí to a ubližuje,
když zraní Tě Tvá láska.
Tak to však chodí a za dveřmi je
Tvá nová tajná kráska.

Jí budeš též lhát za chvíli,
až omrzí Tě vbrzku.
I ona možná zakvílí,
zrušíš-li s ní svou schůzku.

Možná bych měla nadávat.
Použít sprostá slova.
Já ale vím: Ty musíš lhát
a já Tě politovat.

Daleko za bílou skálou,
vidím Tebe ve snu stát,
přinášíš vzpomínku stálou,
co si více mohu přát?

Daleko za modří jasnou,
Ty se na mě usmíváš,
přinášíš iluzi krásnou,
přání ze sna - táto náš.

Daleko za zlatou září,
dáváš mi sen do vínku,
každý záchvěv v Tvojí tváři
vidím ve snu, tatínku.

Když končí den
a noc přichází,
já mám zas sen,
kde Ty se nacházíš.

Topím se ve Tvých očích,
cítím Tvůj rychlý dech,
hlava se mi štěstím točí,
zůstaň - miláčku, nač ten spěch.

Když tu probouzím se,
listuji ve svém snáři,
Tvůj obraz „rozpouští se”
- a pusto na polštáři...

Jen fotka Tvá s černou páskou.
Proč uvadla jsi, moje lásko?
Z obrázku na mě bez odpovědi hledíš,
usmíváš se do ranní opuštěné šedi.

Však den pomalu odchází,
já opět Tě ve snu hledám,
kdy znovu ke mně přicházíš,
zas ráda se s Tebou, lásko, shledám.

Byli jsme oba dobří přátelé,
ty jsi byl smíšek, povahy veselé.
Jeden druhému jsme oporou byli
a v nouzi jsme se vždycky podpořili.

Když „odešel” můj milý,
tys naslouchal mi s pochopením,
podpořil jsi mě v danou chvíli,
za to si tě, kamaráde, cením.

Však ten rok snad scénář sám ďábel psal,
ty jsi se svou dívkou auto na vyjížďku vzal...
Nevrátil se - ani jeden z vás,
kéž bych mohla zvrátit ten prokletý čas.

Jiskra naděje
se utopila v řece slz,
můj jarní sen
znenadání zmrz.
Tak prázdná
uvnitř se cítím,
bez síly uléhám
mezi povadlým kvítím.
Je konec,
nemůžu to pochopit,
cožpak nikdo
nemůže mě rád mít?