Smutné básničky

Letím nocí
a mám pocit,
že jsem ztracený.
Měl jsem špatný sen
a další den
peklem zdá se mi.
Bez Tebe.

Já nechtěla tě ztratit,
za co musím platit :-(
Proč mi tě osud vzal
a samotnou mě zanechal?
Trápí mě žal
a nevím jak dál,
asi co nevidět
opustím tenhle svět.

Zapomenout na něj nejde,
kdy už mě ta láska přejde?
Myslím, že do konce života
zbude pro mě jen samota...

Ráno se cítím tak osamělá,
proč jen mě nikdo rád nemá?
Je to pro mě těžké moc,
těším se už na další noc.

Můj Milý, Tys „zhasl” tak mlád,
jak hravá malá létavice...
... každý měl Tebe, Lásko, rád,
nevěřím, že nepotkám Tě nikdy více.

Vzpomínky čerstvé - tolik bolí,
dodnes Tě „vnímám” vedle sebe.
Tvůj náhlý skon mě k zemi „skolil”,
teď díváš se na mě dolů z nebe.

Nemohu nikdy zapomenout,
na Tvé polibky a na lásku...
- i po smrti jsem Tvou vyvolenou,
mám jen pár fotek - Tvých obrázků.

Můj něžný, v duši křehký a pro mě milý,
snad se „někdy” v neznámu sejdem zas.
Já přála bych si JEN na malou chvíli,
aby ses vrátil, alespoň na krátký čas.

Já chci ti říct, jenom: „Lásko,
jak moc mi chybíš dole na Zemi.”
A uplakaná, v ruce s černou páskou
žalostně křičím: „Miláčku, vrať se mi!”

Když ztratila jsem hodně mladá svého tátu,
jenž pro mě byl romantickým Květinovým králem,
domov pozbyl ve vůni pohodu a mátu
a já se utápěla v nekonečných slzách žalem.

Pak přišel jsi Ty, můj Příteli,
co naučils mě v duši poznávat lidi.
Mé iluze ze života zvolna mizely,
barevný svět tak dneska jinak vidím...

Nakonec znovu utápěna žalem,
vyprovodila jsem Tě na věčnost...
... za Květinovým králem
a za zkušenosti, co dal jsi mi do vínku,
Ti, Příteli, věnuji svoji milou vzpomínku...

Lidé odcházejí, jak jde čas,
však přátelé nás věčností provází,
každý z nich nechá „svůj otisk” v nás,
jež navěky životem s námi prochází.

Tímto se loučím - s Tebou,
Příteli u kulatého stolu,
možná mě „jednou” vezmeš s sebou
a všichni budeme opět spolu.

Pozdravuj, Příteli, tam „nahoru”
mého milého a Květinového krále.
Vejdi na věčnost a otevři závoru,
ten přívod vzpomínek, co vrací se neustále.

Vzpomínky v nekonečné louži,
se vzdalují jak holubích křídel šum.
Hlavou mi neustále krouží
vždy, když obracím se k nebesům.

Tam za nekonečnou modří jasnou,
já dívám se na vás do nebe,
hýčkám si tu iluzi romanticky krásnou,
tu vzpomínku na blízké a na Tebe...

Dnes je hodně smutný den.
Měl bys svátek - co na to říci?
Ztratil ses jak přelud, něžný sen,
a proměnil ses v létavici.

Já stále myslím na tebe,
slza tak slaná a opuštěná,
na tváři studí, až zazebe,
slova v krku uvízla mi a jsou němá.

Byl jsi fajn dobrý kluk
a každý měl moc tebe rád.
V srdci zbyla díra - jak ve stromu suk,
já ztratila tě - byl jsi fajn můj dobrý kamarád.

To auto se stalo hrobem tvým,
odjel jsi s ním pryč - až do nebe...
Já vím, že už to nikdy nezměním,
a nikdy nezapomenu na tebe.

Bolest nepřebolí,
možná se ani nezahojí.
Jak kdyby mě přetáh někdo holí,
zneužil jsi lásku mojí.

Vím, že to nikdy nepřebolí,
ta bolest je velká.
Stále to furt tak bolí,
proč každá řeka je tak mělká.

Jak květina rychle zvadl můj život,
už nikdy nerozkvete.
Proč to muselo přijít tak nevhod,
proč mé srdce není slepé.

Na světě není dobré duše,
nikdo mi nepomůže.
Nabíjí na mě kuše,
jak mě odhodit může?

Jak se zabít mám,
co mám udělat.
Kdo život zkazil nám?
Koho mám hledat?

Život je hnusnej,
když není ho s kým prožít.
Můj život je bolestnej,
tak nač žít.

Jsem poslem neštěstí,
kam vkročím, tam se vše zkazí.
V životě nemám štěstí,
jen mě z toho mrazí.

Všichni mě mají za kazisvěta,
nejradši by mě odstřelili.
Snaží se mě dostat ze světa,
jako kdyby příčinou také nebyli.

Všichni jsou tak šťastní,
do té doby, než se před nimi zjevím.
Odhání mě, i když je svátek státní,
jsem jiná, já vím.

Jsem vůbec člověk?
Nebo stvůra z hlubin?
Neznám svůj věk,
nepatřím mezi jednu z těch bublin!

Kde je místo mé,
kam vlastně patřím?
Vzpomínám si na ruce jemné,
já nevím...

Před nějakou dobou, mě v náruči držel,
teď už tu není.
Kam vlastně zmizel?
Nebylo to jen snění?

Nemohlo být,
jeho tvář nebyla vysněná.
nemám jak zármutek a bolest skrýt,
jeho srdce neuhradí žádná měna.

Jsem pouhý posel zla,
mě nemá kdo milovat.
Ta špína ze mě nesleze,
jeho tvář můžu jen malovat.

Nesnáší mě?
Nevím to.
Nebo miluje mě?
Zjistím to...

Ztracená je láska moje,
nevím, jestli ji dál chce to srdce moje.
Utrpení je to bolestivé,
avšak moje sebevědomí pomalu roste.

Vím, že jednou přijde den
a já šťastný budu jen.
Ta pravá někde lítá,
je někde v dáli a to moje srdce svírá.

Den co den, noc co noc,
volám pána boha o pomoc.
Vyslyš touhy mé prosím,
vždyť jsi přeci náš hospodin.

Ta moc, co láska si říká,
omotá si tě a pak se tě zříká.
Umí hřát, umí píchnout,
dál už nevím a chce se mi kýchnout... :-)

Ať ze mě ten smutek rychle vypluje,
tohle moje srdce na hlas skanduje.
Ale v hlavě tě pořád mám,
nevím, co s tím dělat mám...