Verše

Naval prachy, dědku,
nebo tě pošlu k předkům!
Přetáhnul jsem ho berlí
vcukuletu,
jsem zocelen akcemi
v supermarketu.

Stále se cítím tak smutná,
i když mám vše, co můžu mít,
připadám si i sama sobě nudná,
a stále nemůžu najít klid.

Jednou se vzbouzím, ze života radost,
druhý den, jako když utne,
naplní mě hrůzná nevysvětlitelná starost,
čekám, kdy to přeteče a má mysl rupne.

Podívej, maminko!
ukazuje chlapeček.
Tamhle nad lesem,
vypadá to
jako hříbeček.
Klučina se už nikdy
nedoví,
že ten hříbeček byl
atomový.

Můj šikovný synáček
umí si nasadit bryndáček.
Kalhotky spustí v mžiku,
už sedí vzorně na nočníku.
Nenechte se zmást,
je mu teprv sedmnáct!

Dvě cesty, jedna touha,
spojené srdce, ruka na ruku.
Teď je jen ticho, vítr v korunách,
a prázdné místo, kde jsi stála Ty.

​Vzpomínky jako šepot ve starém domě,
na slzy, na smích, na vše, co bylo s Tebou.
A já tu stojím, sama v tom dešti,
a vím, že už nikdy neuslyším Tvůj smích.

Stupidní úsměv,
obludný hrb,
klátí se po návsi
obecní blb.
Šikanují ho
puberťáci...
Postupně se však,
tak nějak,
jeden po druhém
záhadně ztrácí.

Rozčílil se střevlíček
z kamene on padá
prý ten jeho miláček
chrobáka má ráda

Sebral síly, zakřičel
zrádná jsi, má ženo
neváhal a potom šel
propít její věno

Podejme si, milá, ruce,
pohleďme si do očí,
pak se obejměme prudce,
svět se s námi zatočí.

Sladkých polibků si dáme
jedním slovem bezpočet,
touhu ve svém srdci máme,
k sobě zahoříme hned.

Půjdem žitím ruku v ruce,
budeme se usmívat,
láskou vzplanou naše srdce,
dětem též ji chceme dát!

Než přijde ta tetka s kosou,
šťastný život chceme žít,
dráždit hada nohou bosou
nikdy nebude náš hit...

Není všechno paráda, co píšu,
když se moje prsty rozletí,
netrumfnu vždy Janu, Petru, Míšu,
veršovat však je mé prokletí.

Kousek střívka mám snad po tátovi,
krásně kreslil, k stáru básně psal,
a když už si teď jen v urně hoví,
já dědictví jeho nesu dál...

Pro něžné pohlaví slabost mívám,
podědil jsem geny rytířské,
rád se směji, veršuji a zpívám,
také humor rád mám v básni své...

Pokračování básničky

Objednám chambre separée,
kde s tebou sám jen mohu být,
dva šálky kávy voňavé,
bláznivá chuť tě políbit!

K sobě tě něžně přitáhnu,
srdce tvé ještě netuší,
že čeho chci, i dosáhnu,
zlíbám rty s chutí moruší.

Já vím, jen klamné zdání mám,
že nyní dobyvatel jsem,
lovenou zvěří jsem já sám,
ty sklízíš plodů svých teď žeň.

Jsi tu nejžádoucnější z žen,
já svodům tvým podlehnu rád,
plamínky vášně zažeh jsem,
sám teď v nich dlouho chci se hřát...