Smutné básničky

Lásky bez prstýnků
Prožíváme pěkně v tichu
To, co nikdo nevidí
To, co nikdo neslyší
Bez ostychu
Bouří tělo tvé

V letním stínu
Ukradené srdce
V rukách kopretinu
Chtěla bych

Vyprávěj jak bylo
Vyprávěj, jak bude
Nebo radši mne unášej melodií
Brnkej si na kytaru
Nebrnkej mi na city
Vždyť dobře víš
Že to jsi ty
Na kterého tu čekám
Zabrnkej na struny
Rozezvuč svůj hlas
Ani jeden z nás
Není lhostejný k situaci
Rajské návštěvy v životě

V letním stínu
Ukradené srdce
V rukách kopretinu
Chtěla bych

Slané, sladké chutě
Po těle
Zavolej a jsem hned u tebe
Nechám se ráda svést
Tvými sliby
Co kdyby...
Tvými nápady
Tvými doteky
Časové prokletí
Slyšíš ťukot vlastního srdce?
Mé stále bije potichu
Vzal jsi si mne bez prstýnku
Bez závoje
Já si vzala tebe
Dneska jsem na chvíli tvoje
Nebo jenom půl?
Ty jsi celý můj.

V letním stínu
Ukradené srdce
V rukách kopretinu
Od tebe chtěla bych

Smutek jak stín mi do cimry vlez,
že i ta růže nápadně zbledla.
V dáli pak zaštěkal sousedův pes
a má ruka pero po papíře vedla.
Nikdy jsem nepsal tak teskné verše,
nikdy je nesmáčel potokem slz,
a přece mi v samotě bylo tak krásně,
perem jak dýkou se probodávám skrz...

Nemůžeš milovat,
nemůžeš dýchat.
Nemáš pro koho žít,
nemůžeš radost mít.

Všechny sny jsou ztraceny,
mosty, už nejsou stavěny.
Pouze bořeny,
láska nemá cenu žádné měny.

Ztratit to jediné,
místo nevinné.
Je to nejhorší,
v mém srdci, jenom prší.

Už nikdy nebudu milovat,
ani radost mívat.
To jediné dokonalé je pryč,
je to jak zlomený ryč.

Občas, když zaslechnu mraky zpívat,
je mi smutno.
Víš, jaké to je?
Malá svíčka v srdci zvadla,
rozbitá pumpa u zdymadla,
škytla, hlesla, a zastavila se.
A taky občas,
když nad stádem přílivových vln
rozlije se oceán slzí,
pak ve mně by ses nedořezal
masa, vény, věcí, co mě mrzí.
To je smutné, co?
A víš, že občas,
když jsem sám se spoustou přátel,
jako by do mne bušil datel.
Vykloval mi v mozku díru,
tou vypad rozum,
když našel tu na svět škvíru.
A oni mi říkají:
„Jen neztrácej víru!”

Má lásko, dnes je smutný den.
Den - kdy odešel jsi navždycky.
Vracíš se ve vzpomínkách,
jak nekonečný sen,
stále mi chybíš - fakticky.

Nad albem plným obrázků
já dnes smutně rozjímám.
Odešels - a já tím přišla o lásku,
teď se nad tvou fotkou marně dojímám.

Vždyť stále myslím na tebe,
vzpomínky mi nemá už kdo vzít.
Jsem steskem celá bez sebe,
chci zas tvou tvář do dlaní uchopit.

A ústa tvoje červená
zulíbat v něžném roztoužení,
však to již nelze...
a já životem znavená
vím, že na osudu
těžko něco změním.

Ticho křičí z očních stínů,
co po tvářích stékají,
prodala jsi duši vínu,
to víno pila potají.

Myšlenky si v sférách víří,
bez křídel se vzdalují,
trháš chmýří netopýří,
přetvářky se malují.

Občas si tak říkáš tiše,
když nemáš mysl zkalenou,
kéž by osud obdařil tě
přenosnou duší kamennou.

Jsem sama...
a přesto tvou blízkost - cítím vedle sebe.

Jsem sama...
vím, že se na mě díváš dolů z nebe.

Jsem sama...
já ve vzpomínkách si tě připomínám.

Jsem sama...
na tvou fotku se denně dívám.

Jsem sama...
už neobejmeš mě nikdy více.

Jsem sama...
tak brzy dohořela tvoje svíce.

Jsem sama...
ta SMRT - černočerná díra
tu naši lásku navždy ukončila...

Jsem sama...

Jen tak mne tu nechal,
samota vzpomínkami pálí,
pohled můj upínám do dáli.
Tak jako vlaštovka na zimu se vydá,
skutečnost s minulostí se střídá.
V podzimním listí zahalená,
schoulená v klubíčku,
čeká na jemné pohlazení,
snůška smutku v košíčku.
Samotná ve velkém světě.
Lásko, pro sebe chtěla bych tě.
Nesplnitelné přání.
Před mojí fantazií uhání
jak pár divokých koní.
Před mojí fantazií přivírá dveře,
nepovolí koním otěže.
Návrat do šedavé reality,
ač venku listí plné barev.
V mysli mé převládá šeď
naivní horské protěže.
Pod vzrostlým stromem na pláni,
v podzimním listí zahalená,
schoulená nahá žena.
Vztahuje po své lásce ruce,
po romantice toužící pulzující
srdce,
vzdálenost je přítěží.
Dnešní svět zhořkl náhle.
Žádné velké loučení,
žádné romantické líbání.
Jen tak mne opustil,
samota vzpomínkami pálí.

Temná zákoutí propadlých světů
v jiskrách beznaděje věčného bloudění,
ukrytá osamocení zčernalých květů
vzrůstajících do přeludů nočního bloudění.

Přespávám v soužení dny a týdny,
pláčem v němotách slzy mě opouští,
beze stop nářku splaví mě špíny,
co vídal jsem po cestách vodou i pouští.

V sutinách kůže povrchů rozvalených,
kameny duší, přívody k nádechům,
krvavým dýmem trhlin zavalených
pokouším uniknout nahoru, k povrchům.

Jsou zde stovky a tisíce vysleplých
očí, co mlčí skrz žal svého hříchu,
jen hledí a hledí do tváří vybledlých,
zármutkem zhlceni ve smutném smíchu.

Skráně mých těl jsou v sycení
nářků všech zklamaných iluzí,
momentů v životech věčného slíbení
v doteku představy své, co nemizí.

Vředy jak morové rány pukají,
plní bolem oblaka mého pohledu,
hledám spásu kdekoli, co utají
mé činy, jenž jsou stále v dohledu.

Přemýšlím, zda těm místům náležím,
smetišti prázdných duší, co procházím,
hledám sebe sám, jestli tu neležím,
obracím postavy a bez úspěchu odcházím.

Přišel jsem, hledal jsem, nenašel jsem.

Umdlévající hranice v hloubi míst,
co já zvu svědomím,
celoživotní pranice a mít co jíst,
a soustavný boj s okolím.

Neutuchající naděje a hrdinství
je posledním slovem slovníku,
jen papírové závěje a šílenství
jsou zlatým tesáním v pomníku.

Láska, byť natolik zdá se složitá,
je jednou velkou neznámou,
loutka, co drogou celá je naditá,
se možná zítra stane mámou.

Úcta a pokora
k zázrakům všedního světa?
Jen prostá nevěra k tomu,
co příroda rodila léta.

Umírá všechno kolem,
a umírá všechno v nás,
umírá naše víra,
a jediné slunce ztrácí jas.

Nechci znát tenhle druh
a zavírám před ním oči,
uzavřel jsem už kruh,
před hrůzami, co se kolem točí.

Jen stavím věty ubohé,
ze slov jen nejvšednějších,
a myslím, že je bláhové,
že my jsme z tvorů nejchytřejších.