Sedím tady jen tak sám,
pořád na tě myslívám.
Ten pocit beznaděje mě užírá
a mé srdce těžce skomírá.

Vím, že ublížil jsem ti moc,
a to si neodpouštím každou noc.
Srdce jako hadr mám,
nevím, co s tím dělat mám.

Můj život nemá bez tebe smysl,
temnota zahltila moji mysl.
Ty jsi byla světlo mojí duše,
ale vystřelila jsi bolestivý šíp ze svojí kuše.

Ten šíp nese jméno odchod,
bolestivý to byl pro mě rozchod.
I s tím šípem dokážu žít,
ale ne s pocitem tě už nemít.

Vrať se, Míšo moje jediná,
já budu jen tvůj velký hrdina.
Píšu tuhle báseň, slzy mi tečou
a pode mnou je už lázeň.

Choval jsem se jako blázen,
co do pekla byl vhozen,
proto na kolenou tebe prosím,
vrať se mi, ať se zase pýchou nosím,
že tebe jenom mám,
svoji lásku a z lásky chrám...

Miluji tě, Míšo Smolíková, a nikdy nepřestanu!