Když ztratila jsem hodně mladá svého tátu,
jenž pro mě byl romantickým Květinovým králem,
domov pozbyl ve vůni pohodu a mátu
a já se utápěla v nekonečných slzách žalem.

Pak přišel jsi Ty, můj Příteli,
co naučils mě v duši poznávat lidi.
Mé iluze ze života zvolna mizely,
barevný svět tak dneska jinak vidím...

Nakonec znovu utápěna žalem,
vyprovodila jsem Tě na věčnost...
... za Květinovým králem
a za zkušenosti, co dal jsi mi do vínku,
Ti, Příteli, věnuji svoji milou vzpomínku...

Lidé odcházejí, jak jde čas,
však přátelé nás věčností provází,
každý z nich nechá „svůj otisk” v nás,
jež navěky životem s námi prochází.

Tímto se loučím - s Tebou,
Příteli u kulatého stolu,
možná mě „jednou” vezmeš s sebou
a všichni budeme opět spolu.

Pozdravuj, Příteli, tam „nahoru”
mého milého a Květinového krále.
Vejdi na věčnost a otevři závoru,
ten přívod vzpomínek, co vrací se neustále.

Vzpomínky v nekonečné louži,
se vzdalují jak holubích křídel šum.
Hlavou mi neustále krouží
vždy, když obracím se k nebesům.

Tam za nekonečnou modří jasnou,
já dívám se na vás do nebe,
hýčkám si tu iluzi romanticky krásnou,
tu vzpomínku na blízké a na Tebe...