Jsem poslem neštěstí,
kam vkročím, tam se vše zkazí.
V životě nemám štěstí,
jen mě z toho mrazí.

Všichni mě mají za kazisvěta,
nejradši by mě odstřelili.
Snaží se mě dostat ze světa,
jako kdyby příčinou také nebyli.

Všichni jsou tak šťastní,
do té doby, než se před nimi zjevím.
Odhání mě, i když je svátek státní,
jsem jiná, já vím.

Jsem vůbec člověk?
Nebo stvůra z hlubin?
Neznám svůj věk,
nepatřím mezi jednu z těch bublin!

Kde je místo mé,
kam vlastně patřím?
Vzpomínám si na ruce jemné,
já nevím...

Před nějakou dobou, mě v náruči držel,
teď už tu není.
Kam vlastně zmizel?
Nebylo to jen snění?

Nemohlo být,
jeho tvář nebyla vysněná.
nemám jak zármutek a bolest skrýt,
jeho srdce neuhradí žádná měna.

Jsem pouhý posel zla,
mě nemá kdo milovat.
Ta špína ze mě nesleze,
jeho tvář můžu jen malovat.

Nesnáší mě?
Nevím to.
Nebo miluje mě?
Zjistím to...