Verše

Tvou tvář, co snad tesal sám mistr
- jež vyzná se v etice...
Jak svatý obrázek a prudký twister
- abstraktně zachycen na skice.

Tvé vlasy jemné, voňavé,
splývají tobě do týla.
Bělostný úsměv, oči jásavé
- jsou jak hebká křídla motýla.

Když - přišla mi, psaná v mobilu,
ta strašná, osudová věta:
„K žití nenacházím už sílu,
proto odcházím z tohoto světa...”

A já v tu strašnou hodinu,
ztratila fajn kamaráda,
co měl rád naši rodinu
- a toho, co měla i já ráda.

Byl jsi, můj kámo, „dobrý týpek”,
co zamotal mi hlavu,
fajn a hnedle pro každý vtípek,
- já teď ve vzpomínkách plavu...

V těch nekonečných vzpomínkách
- tam, kde jsou lidé, v mém srdci pro mě milí,
kde nepřestávám cítit strach,
kéž bych mohla zvrátit tu danou chvíli.

To, co ve mně neusnulo,
teď probudit mám,
a vteřiny procitnutí
tiše počítám.

Duši mi to tlačí k zemi,
srdce z hrudi ven,
už začínám cítit vjemy,
zase vím, kdo jsem.

Tělem mi už znovu proudí
strachuprostá krev,
mysl se mi uklidnila,
ztratil se z ní hněv.

Rozeznávám všechny barvy
svého okolí,
moje ústa větru řekla
nic nás nebolí.

V dálce slyším zbytky sebe,
jak umíraj ve stínu.
Dneska znova narodím se.
Dneska znova zahynu.

Nesmířena s tvou nemocí a skonem,
ve snu tě žalostně volám telefonem.
Telefon, jež spojí „dva rozdílné světy”,
noc co noc v něm znějí mé prosebné věty:

„Miláčku, máš se? Vrať se, moc mi chybíš.”
A ty do telefonu ptáš se a vždycky se mým slovům divíš.
Přijdeš - a já povídám: „Kdes byl? Tys neumřel, moje lásko?”
A ty odpovíš: „Neboj, jsem stále s tebou, má sedmikrásko.”

Jsi šťastný - a jen záříš...
a já radostně tě objímám...
Ráno vzbudím se - pusto na polštáři...
jen v rukou tvou přikrývku mám.

Je to vždy smutné probuzení,
když zjistíš, že kdo tě miloval, už s tebou není.
Jsem opět sama, celý dlouhý den
s tvým nekonečně krásným romantickým snem.

Chtěl bych tě vzít na výlet, který nikdy neskončí.
Alespoň tě držet za ruku, když nesmím nést tě v náručí.
Nemoct se tě dotýkat je jako chodit po vodě.
Přesto když jsi na blízku, cítím se tak v pohodě.
Je těžké nést to břemeno, že tělem nejsme si cizí.
Já jen čekám na chvíli, kdy ta tíha zmizí.
S tebou mi je svět krásnější, avšak ty královna a já jen poddaný.
Známe se ve špatnou dobu, už jsme oba zadaní.
Musím se smířit s dobou, kdy s královnou může žít jen král.
Aspoň že jsi na blízku a já můžu žít dál.

Ó, tanči, duše má, dokud máš tělo,
k čemu by ti jinak býti mělo?
V klidu ať leží mrtvé v hrobě.
Já chci však tančit i v té době,
kdy mysl plní vzpomínky.
Ať víří kolem plamínky!
Než noc se změní ve svítání,
já učiním je světluškami.

Krásná, pohádkově snová
„Vesničko má středisková”.
„Slunce, seno, jahody”,
k tomu TROŠKA pohody.

Možná já „Z pekla štěstí” měla,
když navštívit jsem tuhle vísku chtěla.

Slunce svítí, „Řeka čaruje”,
„Obecná škola”, plná dětí, se mi vzdaluje
a „Stříbrný vítr” si s mými vlasy hraje jemně,
když „Na samotě u lesa” obdivuji krásy
... „Zdivočelé země”.

„Nejkrásnější hádanka” se nabízí,
proč „Skřivánci na niti” tak sladce pějí?
Je to „Trhák”, jak příroda se mi sama podbízí
a já - jak „Noční motýl”- se obdivnou touhou chvěji.

Dovolená končí a já s citem
„Trhala fialky dynamitem”.
A spolu „S ostře sledovanými vlaky”
vracím se zpět, oblohou plují mraky...

... a vím, že doma „Eva tropí hlouposti”
a „Kristián” mě z okna vítá...
Dovolená proběhla skvěle - k mé velké radosti,
teď „Zavírám oči... odcházím” a pomalu už svítá...

Říká se, že láska hory přenáší
a že žaludkem vždy prochází,

že naděje stále žije, dokud úplně nevyhasne,
že pravá láska jen jednou za život nastane.

Život si však užívám, jen když jsem s tebou,
díky Tobě mé problémy a starosti jdou stranou.

Díky Tobě hned lepší náladu mám,
a život si plnými doušky užívám.

Láska je silný cit, který se neobjeví každý den,
teď už vím, že to není jen sen.

Stojí za to o ni bojovat
a nevzdávat to předem!

Dobrou noc a krásné sny
ať se Ti dnes v noci zdají.
Mým snem jsi se stala Ty,
Tvou podobu mé sny mají.

„Usínám v objetí starého muže,
cítím se jak černá kamenná růže.
Tiskne se ke mně jak hlídací pes,
v mé duši znavené přerůstá děs.

Pocity neklidu se ve mně bouří,
chci být s tím mladíkem, co po mně touží.
On se pro mne zžírá pocity vášně,
já zatím ležím tu ve víru bázně.

Kéž tahle ropucha už brzy zhyne.
Kéž jeho pařát, co kol mě se vine,
už brzy spočine ve smrti stínu.
Ale já pocítím tíživou vinu.

Těším se ze smrti, která však pozdí se,
stařec když z domu jde, vždy večer vrátí se.
Avšak já pocítím přehořkou vinu,
když se rozhoduji ke zlému činu.

Do dlaně vkládám ostří, co chladí.
Říznout se do těla tak moc mě svádí.”

A tak tam dívčina v kaluži leží,
namísto starce, co s ním žila stěží.

Houby mají nohy,
taky klobouka
a protože se mají rády,
tak jim zahoukám...
Húuu...!