Tvou tvář, co snad tesal sám mistr
- jež vyzná se v etice...
Jak svatý obrázek a prudký twister
- abstraktně zachycen na skice.

Tvé vlasy jemné, voňavé,
splývají tobě do týla.
Bělostný úsměv, oči jásavé
- jsou jak hebká křídla motýla.

Když - přišla mi, psaná v mobilu,
ta strašná, osudová věta:
„K žití nenacházím už sílu,
proto odcházím z tohoto světa...”

A já v tu strašnou hodinu,
ztratila fajn kamaráda,
co měl rád naši rodinu
- a toho, co měla i já ráda.

Byl jsi, můj kámo, „dobrý týpek”,
co zamotal mi hlavu,
fajn a hnedle pro každý vtípek,
- já teď ve vzpomínkách plavu...

V těch nekonečných vzpomínkách
- tam, kde jsou lidé, v mém srdci pro mě milí,
kde nepřestávám cítit strach,
kéž bych mohla zvrátit tu danou chvíli.