Verše

Denně tě potkávám a nedokážu ti to říct,
co k tobě cítím a že o tobě sním.
Přemýšlím každý večer nad tím, jak bych ti to řekla,
a každý večer mi slza po tváři tekla.

Pochop, že nemůžu ti to říct,
nemůžu, protože ty o mě nestojíš.
Ty o mě ne, ale já o tebe ano,
slz a snů bylo již mnoho.

Moje slza, to není jen slaná voda,
s každou další kapkou mě nůž do srdce bodá.
Ty asi nevíš, jakou já cítím bolest,
ale kolem štěstí musím po kolenou prolézt.

Mám tě ráda, chci ti říct, že příliš,
má láska má větší sílu než mořský příliv.
Ty jsi takový můj přístav dobré nálady,
jsi ten, co mi mé srdce lepí dohromady.

Zůstala mi v srdci díra, která touží po lásce,
a věří, že ty budeš ten její jediný vládce.
Chybí mi tvůj obličej, hlas a smích,
říct ti „ahoj” snad není ani malý hřích.

I kdyby byl, myslíš, že by mě to zajímalo?
Zamilovat se do tebe mi moc dlouho netrvalo.
Nejprve jsme spolu prohodili pár slov,
teprve pak se mi udál v srdci veliký lov.

Zamilovala jsem se do tebe ze dne na hodinu,
když těch pár dnů před soutěží opominu.
Moc bych si přála, abys měl možnost tohleto číst,
a odpověď na otázku v srdci mi co nejdříve říct.

Jenomže já k tomu nemám odvahu,
a ani necítím, že je v dosahu.
Hrozně moc chci, abys četl všechny mé básničky,
které všechny jsou podlepeny láskou a srdíčky.

Ty jsi, číčo, prostě kočka!
V bělostném, jemném kožíšku.
Vznešená. Hrdá.
Přítulná. Hravá.
Radostí předeš,
když hladím Tě,
po hřbetě i na bříšku.

Na obzoru slunce, z měsíčního vraku
bráníc sítě temné, přisouvaje mraku.
V před je poušť a zaň je smyčka,
přec to jenom slovní hříčka.
Měsíc na obzoru, slunce přisouvaje
mrak je tam a smyčka moje.

Bojím se říct ti, co k tobě cítím.
Bojím se, že se zamotám do smrtících sítí.
Bojím se bolesti, kterou bys mi způsobil slovem: „Ne!”
Bojím se, protože vím, že by to nebylo příjemné.
Bojím se, že tě ztratím, i když nejsme spolu.
Bojím se, že mě to slovo rozsekne jako hrana stolu.
Bojím se, že mi jednoduše ublížíš.
Bojím se, že mé srdce dalšími nadějemi zatížíš.
Bojím se, že nedostanu pravou šanci.
Bojím se, že mě ta falešná smete jako dva kanci.
Bojím se o tebe, protože tě příšerně miluji.
„Nechci tě nikdy ztratit!” - a to své srdce cituji.

Cvrká cvrček u cypřiše,
celý den, či celou noc.
Copak cvrčku, co chceš slyšet?
Cvičíš často, což je moc.

Cvrček cvrčí, co cit stačí,
z činnosti se nevytáčí.
Cizák civí - cože činí,
cvik a cíl ctí čilí, jiní.

Osud nám skrytě přede nit.
Směje se lidskému snažení
ten osud v dobré obrátit,
i když to možné už není.

Co chystá nám, to nevíme,
však každý chce mít štěstí.
A někdy štěstí míjíme,
jindy ho odeženem pěstí.

Je dobře, že netušíme,
co bude, až to skončí
a naše štěstí odlétne,
ani se nerozloučí.

A kdyby se i rozloučilo,
zbyde nám jen zoufat,
že krátce nás navštívilo
a nechalo nás doufat.

Bude ti líp...
když se ráno vzbudíš sám,
anebo když vedle tebe budu já.

Bude ti líp...
když budeš dál jen svým pánem,
anebo budeš muset na mě ohled brát.

Bude ti líp...
když nebudeš mít starosti se mnou,
anebo chceš starosti s láskou mou.

Bude ti líp,
to bych teď chtěla vědět,
jestli sám znáš odpověď
upřímnou a od srdce,
nechci celou zpověď,
jen, že si jistý jseš.

Bude ti líp,
nad tím stále přemýšlím,
jestli se mnou šťastný jsi,
různé scénáře vymýšlím,
znát tu pravdu chci,
musím.

Bude ti líp,
když se k tobě připojím,
na tvář tě lehce políbím,
to by bylo pravidelné
jako, že otáčí se země,
opravdu mě chceš.

Už napořád.

Kdo růži netrhal,
neví, jak voní.
Kdo lásku nepoznal,
neví, jak bolí.

(Poem for Clare)

Nechci tě nikdy ztratit,
nemohla bych takovou cenu nikdy splatit.
Ale kdybych tě ztratila,
možná bych se z toho taky zabila.

Naučila jsi mě lidi objímat,
a můžu se ti vždy vyzpovídat.
Jsi oblíbená hodně,
moje chyba, že jsem si to uvědomila až tak pozdě.

Náladu všem zlepšuješ,
jenom Ahoj řekneš.
Život bez tebe si nedovedu představit,
když jsem blízko tebe, nemůžu se unavit.

Kdyby jsi tu nebyla,
přátele bych asi neměla.
A proto tě mám ráda,
záda ti bude krýt moje armáda.

Pokračování básničky

Mluví jí do duše, mluví skrz ni,
ona však poslouchá jen, jak to zní.
Přejde to po těle, vyjde to ven,
mlčky v to přihlíží, poslouchá jen.
Něco už musí znát, ví toho víc.
Zavřená, zamčená - netuší nic...
Mluví jí do duše, mluví již k ní,
ona mu naslouchá, už o tom sní.