Verše

Křehké, zlaté pampelišky,
jako rozesmáté lišky,
otáčejí něžně hlavy,
slunce z dálky hravě zdraví.

Pampeliškám zbělá chmýří,
vítr zafoukal...
„padáčky” do oblak míří
a vznášejí se světem dál...

Ona ho miluje,
on však to nevidí.
Zahleděn do sebe,
točí se od lidí.

Myslí si, že všechno
hraje jen pro něj,
že ona trápí se,
jde však mimo něj.

Ona už nemůže
žít takhle dál.
Sama sebe ptá se,
zda za to stál.

Teď však už netuší,
co říci má,
zda stále ano jen
v srdci přebývá.

On vůbec nevidí
ten svůj zlý skutek,
necítí, nevnímá
ten krutý smutek.

Že jí tak ublížil,
to vůbec neví.
Ona však postupem
z citů svých sleví.

Teď už jen trápí se
nešťastnou láskou,
na čele roste jí
vráska za vráskou.

Všichni už vidí to,
že ji to zmáhá.
Dovést to k lepšímu?
Jen marná snaha.

Tak, aniž by věděla,
co bude se dít,
rozhodla se dívka
tohle vše ukončit.

Pozdě jen došlo mu,
co vše ztratil.
Na dosah lásku měl,
teď však vše ztratil.

Co tam, kluci, děláte,
že se tolik namáháte.
Jeden peče housky,
druhý dělá fousky.
A ten třetí, poslední,
dělá kaši ze smetí.

Každý si svůj příběh píšeme,
za svými cíli v životě jdeme,
je důležité vědět, co chceme,
a díky snaze to dostaneme.
Nechce to nic uspěchat,
ale ani náhodě ponechat,
život je zkrátka jenom náš,
záleží na tobě, jaký ho máš.

Na zahradě za cihlovou zídkou,
u stolu plného štamgastů,
sedává notorik
opojně před „desítkou”,
notorik, co utápí svět ve chlastu.

Rukama dotýká se tácku
a neruší ho okolí,
jen tiše vymění
„desítku” za „dvanáctku”
a zpívá písně s „kýmkoli”...

Prosím vás nechte ho,
tak nechte ho rozjímat.
Rozjímat ze žalu a pít.
Křičí jak na lesy,
pod širými nebesy,
že přišel o práci
a propil celý byt.

Pije teď za letního vánku
a neruší ho motýli,
doma pak ukládá se zpitý k spánku,
a zítra začne znovu - až ho spánek posílí.

Na zahradě, za cihlovou zídkou,
zas u stolu plného štamgastů,
sedává notorik
opojně před „desítkou”
a utápí svůj svět ve chlastu.

Prosím vás nechte ho,
tak nechte ho rozjímat.
Rozjímat ze žalu a pít.
Křičí jak na lesy,
pod širými nebesy,
že chlastem opojen
může zas v klidu snít...

Jak střípky pestré duhy
nad loukou opojně krouží.
Na křídlech s barvami stuhy,
se vzhlíží ve stříbrné louži.

Zatančí nad travou,
na zvonek usedne lehce,
s tou krásou voňavou,
působí jemně a křehce.

Navštíví žlutý tulipán,
rudou růži a modrý zvonek,
ten pestrý, lehký „aeroplán”,
usedne na dlouhý stonek.

Barevná křídel krása
pod teplým sluncem svítí,
motýl, co radostně jásá,
pohladí voňavé kvítí.

Zatančí nad loukou křehce,
a letí šťastně do oblak,
zůstat tu napořád nechce,
je svobodný a volný - jako pták.

Louka je plná kvítí,
sluníčko na ni svítí,
tráva se jemným větříkem chvěje,
ptáček na stromě svou píseň pěje,
cvrček ho na housle doprovází,
nikomu tady nic neschází.
Včelky se opíjejí nektarem,
zajíček tu má svůj harém,
kobylky po stéblech poskakují,
starý lišák s liškou cosi kují,
beruška se na listu opaluje,
své tečky sluníčku nastavuje.
Kdo se sem na procházku vydá,
tomu jaro na náladě přidá.

Babi, babi, babičko,
svítí nám tu sluníčko,
pod sluníčkem růže kvete,
celá se nám z toho klepe.
Mráz ji celou zmrazí,
ona se z něj srazí.

Milovala jsem Tvůj smích,
v očích jsi měl zelenavou barvu lopuchu.
I motýl by tou pestrou krásou zpych.
Proč skonal jsi tak mladý, Ty můj zloduchu?

Večer, když uléhám sama k spánku,
volám Tě zoufale ve snu zpátky.
Jen tma mě hladí v lehkém vánku,
ve dne zas čekám, kdy vejdeš domů vrátky.

Slzami promočený polštář trochu studí,
vím, že ač „neviditelný”, jsi můj druhý stín.
Samota a beznaděj mě každé ráno budí,
po Tobě zůstal mi - náš vytoužený syn.

I on má zelenavé oči barvy lopuchu,
když podívám se na něj - vidím Tebe.
Je Ti tak podobný - Ty můj zloduchu.
Jsem ráda, že jsi mi „v něm”
zanechal i kousek sebe.

Jsi to ty, díky které žiju,
jsi to ty, na kterou se směju,
jsi to ty, často tě objímám,
jsi to ty, tebe ráda mám,
jsi to ty, kterou ztratit nechci,
jsi to ty, moje milá mami.