Verše

Když myslíš si, že všechno je již ztraceno,
že nic horšího už nemůže se stát,
že vše dobré je dávno zmařeno,
že už nemáš co od života brát,

tak vzpomeň si na přátele své věrné,
co vždy náladu ti dobrou přinesou,
co nedovolí myšlenky ti černé,
co pohled na smutek tvůj nesnesou,

pak věř, že vše se opět v dobré změní,
že úsměv svůj zas světu ukážeš,
že místo pro smutek v tvém srdci už není.
Žij krédem „Věř, běž a dokážeš!”.

V červeném hávu,
se vzpíná „do nebe”.
Jak křídla pávů,
pýcha - co zazebe.

Studená princezna,
ostny tě zraní.
Křehká a líbezná,
jsou její „zbraní”.

Tenm kdo ji uchopí,
vlastní tu pýchu,
těžko však pochopí,
že jí je k smíchu.

Ten trn tě skolil,
krev stéká po listí,
jak láska bolí
- právě jsi zjistil.

Mraveneček malý
chtěl mít velké svaly,
posiloval každý den,
až si splnil ten svůj sen.

Svaly jako Herkules,
prostředkem cesty si to lez:
„Z cesty, leze svalovec!”
A to byl i jeho konec.

Šel si Jarda cestičkou,
povědomost maličkou
o mravenčím silákovi,
už se blíží jeho nohy...

Náhle tma a temnota,
na mravence jde mrákota,
z těla samý sval
tenký cár se stal.

Inu tak to chodí,
když pýcha kroky vodí,
kdyby silák z cesty šel,
tak by chudák neumřel.

Ve sklepě mám pivotéku,
je to bezva senzace,
když pořádám diskotéku,
je pivko hned na place.

Gambrinus či Staropramen,
dáme Kozla jako křen,
večer potom mírně znaven,
jdu spát lehce opivněn.

Pivečko nám proudem teče
a má míru parádní,
co vypiju - neuteče,
dokoupím ho za pár dní.

Pivotéka - ta mě baví,
zásobuji okolí,
sfouknu pěnu - dám na zdraví,
jdu spát s hlavou „sobolí”.

Z dětských lásek dávno odrostli,
setkali se muž a skoro žena,
dvojice ze všednosti vytržená.
Snad hledali jen úniku,
podvody citů bez vzlyků,
a ráno cítili se trochu zvláštně,
když na krku zbyl otisk vášně,
důkaz lásky z jeho těla.
Ona prý to taky chtěla,
to milostné selhání bez pocitu viny.
Že tahle láska měřila se na vteřiny.

Jen tak mne tu nechal,
samota vzpomínkami pálí,
pohled můj upínám do dáli.
Tak jako vlaštovka na zimu se vydá,
skutečnost s minulostí se střídá.
V podzimním listí zahalená,
schoulená v klubíčku,
čeká na jemné pohlazení,
snůška smutku v košíčku.
Samotná ve velkém světě.
Lásko, pro sebe chtěla bych tě.
Nesplnitelné přání.
Před mojí fantazií uhání
jak pár divokých koní.
Před mojí fantazií přivírá dveře,
nepovolí koním otěže.
Návrat do šedavé reality,
ač venku listí plné barev.
V mysli mé převládá šeď
naivní horské protěže.
Pod vzrostlým stromem na pláni,
v podzimním listí zahalená,
schoulená nahá žena.
Vztahuje po své lásce ruce,
po romantice toužící pulzující
srdce,
vzdálenost je přítěží.
Dnešní svět zhořkl náhle.
Žádné velké loučení,
žádné romantické líbání.
Jen tak mne opustil,
samota vzpomínkami pálí.

Sedm krás mívá,
ta křehká víla,
ve větru „se kývá”,
a přec je v ní síla.

Tančí jak baletka,
a slunci mává,
ta malá „koketka”,
je nedočkavá.

Sluníčko pozdraví,
svítí jak bílá paní,
ten kvítek „mrňavý”,
nás vábí k milování...

Černé vlasy,
černé řasy,
to je moje loupežnice.
Napadla mě prudce,
vzala si mé srdce,
co chce ještě více...

Temná zákoutí propadlých světů
v jiskrách beznaděje věčného bloudění,
ukrytá osamocení zčernalých květů
vzrůstajících do přeludů nočního bloudění.

Přespávám v soužení dny a týdny,
pláčem v němotách slzy mě opouští,
beze stop nářku splaví mě špíny,
co vídal jsem po cestách vodou i pouští.

V sutinách kůže povrchů rozvalených,
kameny duší, přívody k nádechům,
krvavým dýmem trhlin zavalených
pokouším uniknout nahoru, k povrchům.

Jsou zde stovky a tisíce vysleplých
očí, co mlčí skrz žal svého hříchu,
jen hledí a hledí do tváří vybledlých,
zármutkem zhlceni ve smutném smíchu.

Skráně mých těl jsou v sycení
nářků všech zklamaných iluzí,
momentů v životech věčného slíbení
v doteku představy své, co nemizí.

Vředy jak morové rány pukají,
plní bolem oblaka mého pohledu,
hledám spásu kdekoli, co utají
mé činy, jenž jsou stále v dohledu.

Přemýšlím, zda těm místům náležím,
smetišti prázdných duší, co procházím,
hledám sebe sám, jestli tu neležím,
obracím postavy a bez úspěchu odcházím.

Přišel jsem, hledal jsem, nenašel jsem.

Umdlévající hranice v hloubi míst,
co já zvu svědomím,
celoživotní pranice a mít co jíst,
a soustavný boj s okolím.

Neutuchající naděje a hrdinství
je posledním slovem slovníku,
jen papírové závěje a šílenství
jsou zlatým tesáním v pomníku.

Láska, byť natolik zdá se složitá,
je jednou velkou neznámou,
loutka, co drogou celá je naditá,
se možná zítra stane mámou.

Úcta a pokora
k zázrakům všedního světa?
Jen prostá nevěra k tomu,
co příroda rodila léta.

Umírá všechno kolem,
a umírá všechno v nás,
umírá naše víra,
a jediné slunce ztrácí jas.

Nechci znát tenhle druh
a zavírám před ním oči,
uzavřel jsem už kruh,
před hrůzami, co se kolem točí.

Jen stavím věty ubohé,
ze slov jen nejvšednějších,
a myslím, že je bláhové,
že my jsme z tvorů nejchytřejších.