Verše

Utíkejte, milé děti,
už k vám letí na koštěti
- stará, hnusná, s bradavicí...
Jasně, jde o... čarodějnici!

Někdy mě napadá,
jak to v nebi vypadá...
Bílé obláčky, krásní andělé,
všechny tváře jsou tam veselé,
nechybí jim vůbec nic,
prostě rozkoš bez hranic.
Lidé se tam rádi mají,
nic zlého si neříkají,
je to jako pěkný sen,
nikdo nechce být probuzen.

Připravte se, děvčata,
vyprašte si košťata,
vylezte ze svého hnízda,
dneska večer bude jízda!

Utancujte pány moci
a nechte je bez pomoci.
Kalouska a Nečase,
však už bylo na čase!

Pan kníže a Radek John,
čeká na ně velký shon.
Ať se pěkně v kole točí,
Škárka a Kristýna Kočí.

Bárta, Vondra, Paroubek,
možná přijdou o zoubek.
Při tanci lehký jak vánek
bude Heger, Hašek, Drábek.

Trochu chlapce „provětrejte”
a už nám je nevracejte!
Stejně naši zemi „dojí”
- copak o ně někdo stojí?!?

Proto, všechna děvčata,
připravte si košťata!
Ulehčete státní kase
a příští rok leťte zase!!!

Vzdálená - a přece blízká,
čas - řeky proud, valí se dál,
dobře zná, jak se mi stýská
a její odpověď, znám už nazpaměť.

Hlas její znám a dobře vím,
když půjdu dál, uslyším:
Lásko má, stul se ke mně blíž,
co mám v srdci - uslyšíš...

Hledej svůj svět, světů je víc,
světů je pět:

První je láska - člověka ráj,
druhý je bolest - slzy a žal,
třetí je smutek - nenávist a zlost,
čtvrtý je krása - nádherný skvost,
pátý je ten, co stále hledat chceš,
ale u mě - u mě ho nenajdeš.

Přemýšlím, v dáli se blýská,
z mraků zlých, valí se déšť,
výpravčí na můj vlak píská
a struny kolejí, v dáli se sbíhají...

Vlak letí dál, jak zlatý šíp,
proč bych se bál, bude mi líp.
Lásko má, stul se ke mně blíž,
co mám v srdci - uslyšíš...

Ty, koni, ležíš tiše ve stáji.
Těžce dýcháš.
Kdysi jsi hnal na pole,
divoký a bezstarostný.
Nikdy jsi se necítil tak svobodný.
Kdysi jsi vyhrával závody.
On ví, ty víš, je čas jít.
Až do konce nikdy nevěděl, jak moc tě miloval.

Vítr sníh zanesl z hor do polí,
já jdu za tebou přes kopce, přes údolí,
jdu k tvé vsi zatoulané,
cestičky sněhem jsou zafoukané.

Tvůj dům už z dálky vidím,
hlas tvého srdce tiše slyším,
ještě pár kroků k tobě zbývá,
tvůj dům už pomalu vyčnívá.

Od tvého okna se smutný vracím,
i poslední naději již ztrácím,
spadl smutek na srdce mé,
už nikdy nebudu míti to tvé.

Jdu cestou zasněženou,
již nikdy neuvidím tě zasněnou,
možná, že se vrátíš,
avšak mé srdce navždy ztrácíš.

Jdi pryč, nech mě být,
radši bez tebe budu žít,
ranila jsi srdce mé,
nech si i to tvé.

Nechci tě již spatřit více,
na cestu mi svítí svíce,
odcházím pryč od tebe,
daleko, nahoru do nebe.

Magie
v noci dnes ožije,
čarodějnice
obvykle řádí nejvíce,
jejich rej
je prostě šílenej.
Nezvaní
budou na kusy roztrhaní.
Ohně proto zapalte
a temných koutů se straňte.

Kapka rosy mění se v pramen
a zháší horké lávy plamen,
mění se v řeku a valí se v dál,
vymílá koryto, hluboké jak žal...

Je smutné, když krása růže vadne,
když strádá jabloň, pole schne a chřadne.
Však vše krásné se v popel rozpadá,
v mohylu se mění vonná zahrada.

Jak jizva zbývá vzpomínek pár,
co ztrácí se časem, jenž klidně kráčí dál.
Proč člověk co má rád, vždy tak brzy ztrácí?
Jen naše duše jsou volné jako ptáci.

Ti ptáci v našich vzpomínkách marně krouží,
sen nevrátí se, mění se v temnou louži
- a slzy sílí, zas je tu řeka smutků,
v té řece zůstaly šlépěje našich skutků...

Líbí se mi tvoje oči,
z pohledu do nich
se mi hlava točí,
miluju tvůj smích.

Mám rád,
jak chutnají tvoje ústa,
chci je líbat,
jsi holka prostě hustá.

Díky tobě
mám teď smysl života,
cítím se snově,
už nikdy samota!

Krásný pár
jsme ty a já,
velký žár
mezi námi plá.

A já věřím,
že je věčný,
když vedle tebe ležím,
je to báječný.

Nejkrásnější chvíle
s tebou prožívám,
stvoření moje roztomilé,
nekonečně rád tě mám.

Od všech měst až po vesnice
slétají se čarodějnice
- slavit dneska budem
náš 30. duben.