Verše

Dobrou noc a krásné sny
ať se Ti dnes v noci zdají.
Mým snem jsi se stala Ty,
Tvou podobu mé sny mají.

„Usínám v objetí starého muže,
cítím se jak černá kamenná růže.
Tiskne se ke mně jak hlídací pes,
v mé duši znavené přerůstá děs.

Pocity neklidu se ve mně bouří,
chci být s tím mladíkem, co po mně touží.
On se pro mne zžírá pocity vášně,
já zatím ležím tu ve víru bázně.

Kéž tahle ropucha už brzy zhyne.
Kéž jeho pařát, co kol mě se vine,
už brzy spočine ve smrti stínu.
Ale já pocítím tíživou vinu.

Těším se ze smrti, která však pozdí se,
stařec když z domu jde, vždy večer vrátí se.
Avšak já pocítím přehořkou vinu,
když se rozhoduji ke zlému činu.

Do dlaně vkládám ostří, co chladí.
Říznout se do těla tak moc mě svádí.”

A tak tam dívčina v kaluži leží,
namísto starce, co s ním žila stěží.

Houby mají nohy,
taky klobouka
a protože se mají rády,
tak jim zahoukám...
Húuu...!

Křehké, zlaté pampelišky,
jako rozesmáté lišky,
otáčejí něžně hlavy,
slunce z dálky hravě zdraví.

Pampeliškám zbělá chmýří,
vítr zafoukal...
„padáčky” do oblak míří
a vznášejí se světem dál...

Ona ho miluje,
on však to nevidí.
Zahleděn do sebe,
točí se od lidí.

Myslí si, že všechno
hraje jen pro něj,
že ona trápí se,
jde však mimo něj.

Ona už nemůže
žít takhle dál.
Sama sebe ptá se,
zda za to stál.

Teď však už netuší,
co říci má,
zda stále ano jen
v srdci přebývá.

On vůbec nevidí
ten svůj zlý skutek,
necítí, nevnímá
ten krutý smutek.

Že jí tak ublížil,
to vůbec neví.
Ona však postupem
z citů svých sleví.

Teď už jen trápí se
nešťastnou láskou,
na čele roste jí
vráska za vráskou.

Všichni už vidí to,
že ji to zmáhá.
Dovést to k lepšímu?
Jen marná snaha.

Tak, aniž by věděla,
co bude se dít,
rozhodla se dívka
tohle vše ukončit.

Pozdě jen došlo mu,
co vše ztratil.
Na dosah lásku měl,
teď však vše ztratil.

Co tam, kluci, děláte,
že se tolik namáháte.
Jeden peče housky,
druhý dělá fousky.
A ten třetí, poslední,
dělá kaši ze smetí.

Každý si svůj příběh píšeme,
za svými cíli v životě jdeme,
je důležité vědět, co chceme,
a díky snaze to dostaneme.
Nechce to nic uspěchat,
ale ani náhodě ponechat,
život je zkrátka jenom náš,
záleží na tobě, jaký ho máš.

Na zahradě za cihlovou zídkou,
u stolu plného štamgastů,
sedává notorik
opojně před „desítkou”,
notorik, co utápí svět ve chlastu.

Rukama dotýká se tácku
a neruší ho okolí,
jen tiše vymění
„desítku” za „dvanáctku”
a zpívá písně s „kýmkoli”...

Prosím vás nechte ho,
tak nechte ho rozjímat.
Rozjímat ze žalu a pít.
Křičí jak na lesy,
pod širými nebesy,
že přišel o práci
a propil celý byt.

Pije teď za letního vánku
a neruší ho motýli,
doma pak ukládá se zpitý k spánku,
a zítra začne znovu - až ho spánek posílí.

Na zahradě, za cihlovou zídkou,
zas u stolu plného štamgastů,
sedává notorik
opojně před „desítkou”
a utápí svůj svět ve chlastu.

Prosím vás nechte ho,
tak nechte ho rozjímat.
Rozjímat ze žalu a pít.
Křičí jak na lesy,
pod širými nebesy,
že chlastem opojen
může zas v klidu snít...

Jak střípky pestré duhy
nad loukou opojně krouží.
Na křídlech s barvami stuhy,
se vzhlíží ve stříbrné louži.

Zatančí nad travou,
na zvonek usedne lehce,
s tou krásou voňavou,
působí jemně a křehce.

Navštíví žlutý tulipán,
rudou růži a modrý zvonek,
ten pestrý, lehký „aeroplán”,
usedne na dlouhý stonek.

Barevná křídel krása
pod teplým sluncem svítí,
motýl, co radostně jásá,
pohladí voňavé kvítí.

Zatančí nad loukou křehce,
a letí šťastně do oblak,
zůstat tu napořád nechce,
je svobodný a volný - jako pták.

Louka je plná kvítí,
sluníčko na ni svítí,
tráva se jemným větříkem chvěje,
ptáček na stromě svou píseň pěje,
cvrček ho na housle doprovází,
nikomu tady nic neschází.
Včelky se opíjejí nektarem,
zajíček tu má svůj harém,
kobylky po stéblech poskakují,
starý lišák s liškou cosi kují,
beruška se na listu opaluje,
své tečky sluníčku nastavuje.
Kdo se sem na procházku vydá,
tomu jaro na náladě přidá.