Verše

Nebyla jsem tvá jediná láska,
na čele zbyla mi jen přísná vráska.

V každém svém místě
jsi vždy měl přístav svůj,
já říkám: Tak příště,
- na mě si pamatuj.

Měl jsi ta různá jména
- Janu, Mílu či Pavlínku,
byla vítaná každá tvá změna,
toužení dostal jsi do vínku.

Já s tebou všeliké
nesnáze přežila,
srdce tvé veliké
je jak křídla motýla.

Zástupy truchlících plaček
tu po tobě samotné zůstaly,
holky, co hodily ti háček,
teď skáčou bez tebe ze skály.

Přesto já přece vím,
že jsi byl v nitru jenom můj,
vím, že tě nezměním,
jen u mě máš domov a přístav svůj.

Smrt na mě sáhla mramorem,
pohledem ze mě stáhla kůži.
Mé tělo se chvělo odporem,
v pařátech měla černou růži.

Oknem se neslo houkání,
smrtonosného sýčka,
strašlivé šakalí volání,
varovně blikla svíčka.

A smrti ruka studená
se v opojení třásla,
postava scvrklá, shrbená
se na mém děsu pásla.

Mám víčka strachem ochablá,
tělo pozbývá života,
stařena, vychrtlá, propadlá,
pohřební písně skřehotá.

Noří se do mé postele,
já se do hlubin propadám.
Sil ubývá mi po těle,
nade mnou z křížů ohrada.

Když v tom kohout zazpívá
a pomalu už svítá,
stařena se rozplývá
a nový den mě vítá.

Co asi ten sen napoví,
můj osud nebo snění?
To nikdo z nás se nedoví
a těžko něco změní.

Jsem poslem neštěstí,
kam vkročím, tam se vše zkazí.
V životě nemám štěstí,
jen mě z toho mrazí.

Všichni mě mají za kazisvěta,
nejradši by mě odstřelili.
Snaží se mě dostat ze světa,
jako kdyby příčinou také nebyli.

Všichni jsou tak šťastní,
do té doby, než se před nimi zjevím.
Odhání mě, i když je svátek státní,
jsem jiná, já vím.

Jsem vůbec člověk?
Nebo stvůra z hlubin?
Neznám svůj věk,
nepatřím mezi jednu z těch bublin!

Kde je místo mé,
kam vlastně patřím?
Vzpomínám si na ruce jemné,
já nevím...

Před nějakou dobou, mě v náruči držel,
teď už tu není.
Kam vlastně zmizel?
Nebylo to jen snění?

Nemohlo být,
jeho tvář nebyla vysněná.
nemám jak zármutek a bolest skrýt,
jeho srdce neuhradí žádná měna.

Jsem pouhý posel zla,
mě nemá kdo milovat.
Ta špína ze mě nesleze,
jeho tvář můžu jen malovat.

Nesnáší mě?
Nevím to.
Nebo miluje mě?
Zjistím to...

Plesá historický vkus,
výročí má Mistr Hus.
Fanatik či hrdý rek?
Co by na to občan řek?

Zemřel pro pravdu a lásku,
jeho život byl „na vlásku”,
když s napětím na líci
opouštěl hrdě Kostnici.

Dnes už není pravda, láska,
zbyla jen ta pakáž panská.
Zůstala nenávist a lest,
praotče Čechu - kam jsi to vlez?!

Vyzývám Blanické rytíře,
ať náš národ ze svrabu „vylíže”
a zklamán politickým vkusem,
vím, že pravda zašla s Janem Husem.

Lásku k tobě mám,
ale spíše jako stín mě máš.
Když jdu spát, na tvou fotku se dívám.
Můj příběh u tebe začíná,
a možná i skončí, toho se obávám.
Pozdravíš mě a na tvou hruď se dívám.
Tvé srdce bije jako zvon
a bije jen pro jednu, tvou vyvolenou.
Tyto verše čteš jen dál,
né aby ses mi smál...
Pravdu nikdy nepoznáš,
že milovat tě můžu snáz.
Znáš mě už pár let,
bojím se, že bez tebe skončí svět.
Pochybuji, že se mnou chodit budeš,
ale srdce vylít ti musím, jinak má duše skomírá.
Jsi droga mého srdce, které bez ní nemůže žít.
Chci se té závislosti zbavit,
ale při každém pokusu to bolí čím dál víc.
Hluboké rány v srdci mám,
láska k tobě je jak trám.
Jsi jako svíčka, která nikdy neshoří...
Jestli mě dobře znáš, tak budeš cítit to, co já...

Měsíc v noci září,
závoj z hvězdiček.
Lidé u něj rádi časem maří,
na nebi není ani mráček.

Nad ránem,
ubývá měsíčního svitu.
Podívej se na něj honem,
další noc měsíčního svitu.

Ztracená je láska moje,
nevím, jestli ji dál chce to srdce moje.
Utrpení je to bolestivé,
avšak moje sebevědomí pomalu roste.

Vím, že jednou přijde den
a já šťastný budu jen.
Ta pravá někde lítá,
je někde v dáli a to moje srdce svírá.

Den co den, noc co noc,
volám pána boha o pomoc.
Vyslyš touhy mé prosím,
vždyť jsi přeci náš hospodin.

Ta moc, co láska si říká,
omotá si tě a pak se tě zříká.
Umí hřát, umí píchnout,
dál už nevím a chce se mi kýchnout... :-)

Ať ze mě ten smutek rychle vypluje,
tohle moje srdce na hlas skanduje.
Ale v hlavě tě pořád mám,
nevím, co s tím dělat mám...

Na kytaru ráda hraji,
nevím, co bych si bez ní počla.
Kouzelné struny pro ni mají,
v pěti na ni hrát jsem začala.

Teď třináct mi je,
hraji na ni každý den.
Hraji na zahradě, kde děda pivo pije,
hraji, i když sychravý je den.

Kytara jediná mi rozumí,
to ona všechno ví.
Různé krásné tony umí,
je krásnější než vlk, co o úplňku kvílí.

Píseň krásnou zahrát s ní dokážu,
jakou chceš,
ráda ti to ukážu,
tak jakou chceš?

Vůně s lesní hlínou
Se zetlelým jehličím v dlani
S modrým nebem nad hlavou
Mezi větvovím prosvítající
Hřejivé paprsky jara
To mám ráda
Petrklíče v zástupu
Malé, žluté koberečky

Nikdo neuvěří
Hřeješ, laskáš, slibuješ
A ty, člověče, chybuješ
Ona a on
On a ona
Slova lásky, bez lásky
Doteky
Vzdechy
Zelené mechy

Kde to jsme spolu?
Kam až zavedla nás cesta?
Ruku v ruce u potůčku
Kde kameny omývány jsou
Tancující bystřinou
Doplňující tóny zvuku
Kukaččí kuku kuku

Nádherná přírodo lesa
Před tebou klaním se
Krásné divadelní představení
Oponou nadýchaná nebesa
Žádné domy, žádná stavení
A přec
Stromové klenutí
Kamenné přemostění
Pomyslná komůrka

K našemu objetí postačí
Hudba, vůně
Nic nepotřebujeme více
Tvé ruce, tvé líce
Dvě tisknoucí se srdce

Sedím tady jen tak sám,
pořád na tě myslívám.
Ten pocit beznaděje mě užírá
a mé srdce těžce skomírá.

Vím, že ublížil jsem ti moc,
a to si neodpouštím každou noc.
Srdce jako hadr mám,
nevím, co s tím dělat mám.

Můj život nemá bez tebe smysl,
temnota zahltila moji mysl.
Ty jsi byla světlo mojí duše,
ale vystřelila jsi bolestivý šíp ze svojí kuše.

Ten šíp nese jméno odchod,
bolestivý to byl pro mě rozchod.
I s tím šípem dokážu žít,
ale ne s pocitem tě už nemít.

Vrať se, Míšo moje jediná,
já budu jen tvůj velký hrdina.
Píšu tuhle báseň, slzy mi tečou
a pode mnou je už lázeň.

Choval jsem se jako blázen,
co do pekla byl vhozen,
proto na kolenou tebe prosím,
vrať se mi, ať se zase pýchou nosím,
že tebe jenom mám,
svoji lásku a z lásky chrám...

Miluji tě, Míšo Smolíková, a nikdy nepřestanu!