Verše

Už to vím na beton, že je můj osud,
já takového kluka nepotkala dosud.
Je pořád milý, pozorný, oči ze mě nespustí,
co my si za chvíli užijem radosti!
Bez obav mu svoje srdíčko svěřím,
protože mu ve všem naprosto věřím.
Cítím se s ním naprosto v bezpečí,
vždycky mě něčím potěší.
Miluju, já ho miluju, už navždycky,
a nikdy ho neopustím - fakticky!

U lesa chaloupka maličká,
v ní dědeček a babička.
Čiperní stařečkové, stále milí,
jak holoubkové spolu šťastně žili.

„Tys byla tenkrát mladičká
v těch něžně modrých šatičkách.”
„Tenkrát ti to ‚tulik’ slušelo,
až se mi srdíčko sevřelo.”

Bylo to v poválečné době,
když zásnubní prsten jsem dal tobě.
Tenkrát jsme neměli „čekuládu”,
zato nad sebou přísnou vládu.
Teď jsou čokolády plné obchody,
na to však nestačí naše důchody.

Důchodci o chlebu živoří,
poslanci nadšeně švitoří:
„Je to ta poválečná generace,
co vydrží za málo peněz a hodně práce!”

Co je to za podivnou story,
kde poslanci cpou si bachory?
A důchodce, čilý čipera -
„dosti chudě teraz vyzerá”!

Tak to je konec pohádky,
z důchodců jsou dnes ostatky
a naši páni se radují,
jak tuhle zemi zplundrují.

V lese chaloupka maličká,
žádný dědeček a babička,
jen na stole vedle marmelády,
leží tabulka čokolády...

S Němci - to vám byla jízda,
u telky nadšeně hvízdám.
Natrhněte Švédům frak,
vytřete skeptikům zrak!

Je to soupeř hodně tvrdý
- proti němu náš tým hrdý.
Kdo neskáče, není Čech!
Přejem úspěch, žádný pech.

Chceme placku, hoši zlatí,
ať se vám ta snaha vrátí.
A tak skáčem - hop, hop, hop,
medaile všem přijde vhod!

Tvé ruce jsou hebké jak křídla motýlí,
přitul se, lásko, ke mně, jenom na chvíli.
Topím se ve Tvých očích - jak v hluboké tůni,
cítím Tvůj dech - vnímám Tvou sladkou vůni.

Hladím Tě ve vlasech,
co vítr čechrá jemně,
svou vášní bereš dech,
tak své rty přibliž ke mně.

Jak měsíc celý záříš
pod temnou oblohou,
a k hříchu Ty mě svádíš,
teď budeš můj a já zas tvou.

Uhranul jsi mě pohledem svým
a okouzlil záplavou svých řas.
„Jsi moje láska, já to vím,”
šeptá mi Tvůj sametový hlas.

Něžně se ke mně nakláníš
a stromy nás vábí k milování.
Já stoupám do nebe - stále výš,
cítím tu vůni, lesů, strání...

A s jejich vůní letím k nebesům,
slavík si s opojnou touhou prozpěvuje,
má Lásko, pojď vstříc těm nejkrásnějším snům,
Tys navždy můj a já zas navždy Tvoje.

My jsme žáci 3.B,
už se všichni loučíme
se školou, s učením,
s prvoukou a se čtením,
to z nás nikdo nezmění.

Už umíme dobře psát,
číst a taky počítat,
proto si bez viny
užijeme prázdniny
v náruči své rodiny.

Pevný, dlouhý, sem a tam,
plnou pusu hmoty mám.
Sem a tam, je hodně tvrdý,
na jeho délku on je hrdý.
Je to prostě miláček,
co mi koupil kartáček!

Když jsem šel k „mámně pro vjecy”,
„na vjetvy seděl mněsíc”.
Copak je tohle za kecy?
Čte naše úča, se děsíc.

Ta práce - ta je na pětku!
A já byl děsně rád.
Upadla rovnou za Bětku,
trefil ji totiž šlak!

Dobré ráno, Lásko má,
noc byla něžná a jenom Tvá.
Rozkvetlá třešeň nás vůní vítá,
přitul se, Milý, podívej - už svítá.

Slunce se střídá s měsíční tmou,
teď s Tebou snídám, jsem jenom Tvou.
Já se Ti oddala ve hvězdné noci,
Tobě se poddala, Tvé svůdné moci.

Čtu ze Tvých rozzářených očí,
co lesknou se jak křídla motýlí.
Opojně se mi hlava točí,
má Lásko, zůstaň ještě na chvíli.

Tys moje voda živá,
slunce a modré nebe,
já ráda s Tebou bývám,
má Lásko - já MILUJI TEBE.

Dneska jsem měl divný sen,
šneky jsem byl obalen.
Pěnili a bublali,
v slizu po mně ťapali.

V hrůze otevírám oči,
cosi můj obličej smočí.
Vidím tlamu jako hrom,
je to psí kamarád RON!