Verše

Srdce v mém srdci
Tvé srdce v mém srdci
Naše srdce v jedno spojené
Zázrak
Neskutečné věci
dějí se kolem mne
Ve mně
V tobě
Co to je?
Cítit v konečcích prstů
mrazení
S výbuchy štěstí
vznášet se nad zemí
Žádné bouřkové období
Jen zářící barva
slunce mezi obláčky
Modrými plujícími
nadýchánky
Mám ráda modrou
světle, tmavě, matnou
Nádherná barva
Šedivěmodrá vzrušující
hebká peříčka holubích
náprsenek
jemné na dotek
Oba víme
kde najít místa
Nádherná citlivá místa
Žádné hrubé písečné
duny
Jen citlivé oázy v poušti
připravující se na vodotrysk
vášní
Zatím se projevují lehounce
Však časem zmohutní
Čas vyléčí, ukáže
Slova kouzelně živočišná
Touha, vášeň
Mám ráda tebe
a modrou barvu
Tvé ruce na mé tváři
Tvé ruce objímající
Tvé na mé
Srdce v mém srdci
Tvé srdce v mém srdci
Naše srdce v jedno spojené

Motýlích křídel šum,
za letu jsou tišší.
Nikdo nezná jejich pum,
jsou jako myši.

Jak lehce se nese,
letí jak bílé pírko.
Vznáší se v lese,
i když je horko.

Měkké, vlhké, plné šťávy,
ochutnávat mě TO baví.
Navrch jemné ochlupení,
odstranit ho problém není.

Copak je to? Kdo se diví?
Rozkrojil jsem právě KIWI.

Cyril a taky Metoděj
byli Slovanští věrozvěsti.
A ty se nám, politiku, směj
a ukazuj své dinosauří pěsti.

Apoštolové Slovanů
přinesli písmo, kulturu.
Já asi infarkt dostanu,
když vidím tu politickou strukturu.

Ať Paroubek či Sobotka,
vždyť je to hrůza, prostě děs.
Kalousek či Bárta „sralbotka”,
odlehčí národu od peněz.

My chceme všichni posly nové,
ať pryč jdou staré nestvůry.
Je třeba revoluce - a ne sametové
- a začít znovu od nuly.

Plání se blíží sedm hrobaříků,
tam něco páchne - až jeden zastaví.
Sežral prý už pěknou dávku nebožtíků.
Ten brouček, co má modrý voči laskavý.

Heja, heja, hou, dlouhá bude cesta,
sedm hrobaříků a jedna ponrava.
Heja, heja, hou, už rozpadla se vesta,
pod ní se skrývá výživná potrava.

Vím, že se víko už nikdy neodklopí,
broučci tam dole maj krky hladový,
nebožtík v rakvi se asi těžko vzchopí
a co z něj zbude, se už nikdo nedoví.

Heja, heja, hou, dlouhá bude cesta,
sedm hrobaříků a jedna ponrava.
Heja, heja, hou, už rozpadla se vesta,
pod ní se skrývá výživná potrava.

Beru vše s humorem,
však na co starosti.
No a co, že se neberem,
řeknu ti jen, to se ti vymstí.

Shoří mi dům, no a co?
Aspoň se někdo ohřál.
Kupovat nový, na co?
Kašlu na řád.

Mám šťastný život,
strašně pohodový.
Akorát k téhle hře potřebuji návod,
i dům mi dali nový.

Vítr odvál mi vlasy
a já spatřila ho...
Měli jsme tak doplňující se hlasy,
a ta mrcha mi ho vzala!

Už to neberu s humorem,
vražda je pro ni určena...
Vidím, že se poperem,
stěžuje si, že její boty stály jmění...

Nebyla jsem tvá jediná láska,
na čele zbyla mi jen přísná vráska.

V každém svém místě
jsi vždy měl přístav svůj,
já říkám: Tak příště,
- na mě si pamatuj.

Měl jsi ta různá jména
- Janu, Mílu či Pavlínku,
byla vítaná každá tvá změna,
toužení dostal jsi do vínku.

Já s tebou všeliké
nesnáze přežila,
srdce tvé veliké
je jak křídla motýla.

Zástupy truchlících plaček
tu po tobě samotné zůstaly,
holky, co hodily ti háček,
teď skáčou bez tebe ze skály.

Přesto já přece vím,
že jsi byl v nitru jenom můj,
vím, že tě nezměním,
jen u mě máš domov a přístav svůj.

Smrt na mě sáhla mramorem,
pohledem ze mě stáhla kůži.
Mé tělo se chvělo odporem,
v pařátech měla černou růži.

Oknem se neslo houkání,
smrtonosného sýčka,
strašlivé šakalí volání,
varovně blikla svíčka.

A smrti ruka studená
se v opojení třásla,
postava scvrklá, shrbená
se na mém děsu pásla.

Mám víčka strachem ochablá,
tělo pozbývá života,
stařena, vychrtlá, propadlá,
pohřební písně skřehotá.

Noří se do mé postele,
já se do hlubin propadám.
Sil ubývá mi po těle,
nade mnou z křížů ohrada.

Když v tom kohout zazpívá
a pomalu už svítá,
stařena se rozplývá
a nový den mě vítá.

Co asi ten sen napoví,
můj osud nebo snění?
To nikdo z nás se nedoví
a těžko něco změní.

Jsem poslem neštěstí,
kam vkročím, tam se vše zkazí.
V životě nemám štěstí,
jen mě z toho mrazí.

Všichni mě mají za kazisvěta,
nejradši by mě odstřelili.
Snaží se mě dostat ze světa,
jako kdyby příčinou také nebyli.

Všichni jsou tak šťastní,
do té doby, než se před nimi zjevím.
Odhání mě, i když je svátek státní,
jsem jiná, já vím.

Jsem vůbec člověk?
Nebo stvůra z hlubin?
Neznám svůj věk,
nepatřím mezi jednu z těch bublin!

Kde je místo mé,
kam vlastně patřím?
Vzpomínám si na ruce jemné,
já nevím...

Před nějakou dobou, mě v náruči držel,
teď už tu není.
Kam vlastně zmizel?
Nebylo to jen snění?

Nemohlo být,
jeho tvář nebyla vysněná.
nemám jak zármutek a bolest skrýt,
jeho srdce neuhradí žádná měna.

Jsem pouhý posel zla,
mě nemá kdo milovat.
Ta špína ze mě nesleze,
jeho tvář můžu jen malovat.

Nesnáší mě?
Nevím to.
Nebo miluje mě?
Zjistím to...

Plesá historický vkus,
výročí má Mistr Hus.
Fanatik či hrdý rek?
Co by na to občan řek?

Zemřel pro pravdu a lásku,
jeho život byl „na vlásku”,
když s napětím na líci
opouštěl hrdě Kostnici.

Dnes už není pravda, láska,
zbyla jen ta pakáž panská.
Zůstala nenávist a lest,
praotče Čechu - kam jsi to vlez?!

Vyzývám Blanické rytíře,
ať náš národ ze svrabu „vylíže”
a zklamán politickým vkusem,
vím, že pravda zašla s Janem Husem.