Verše

Pas má štíhlý jako laň,
maličká je její dlaň.
V očích modrošedý jas,
dlouhý, lesklý, temný vlas.

Ta rocková malá víla
pod kůži se mi tak vryla!
Mám ji doopravdy rád,
tuhle píseň chci jí dát.

Obdivuji tuhle laň,
co má malou nožku, dlaň,
a nepřestávám, jak jde čas
obdivovat ten štíhlý pas...

To je krádež!
Zlatá mládež
vloupala se do obchodu,
pro burger a Coca-Colu.

Adrenalin stoupá v žilách,
dělaj, co je v jejich silách,
přesto skončí v cele,
berou to ale vesele.
Tatík je z toho vyseká,
než skočí na ně první blecha.

Tihle lidi nemaj nikdy dost,
vzrušení je pro ně závislost,
a tak už zas řeči vedou,
co asi příště vyvedou.

Dělobuch dělá buch,
pukavec strašný puch
a ta kráva mléko dává,
posera se připosrává,
v klobouce na louce
králíci jsou spící,
pohádka už zkrátka
končí a den se loučí.

Jsem osoba, co si vybíjí zlost v básních,
jsem osoba, co ve svých básních umí vyjádřit své pocity.
Vstávám za paprsků ranních,
tohle je pravda a ne mýty.

Jsem třináctiletá holka, co skládá básně,
ty básně vystihují mě a mé přátele.
Když čtu jinou báseň, zasním se do ní krásně,
když jdu po ulici, lidé křičí: Podívejte se, hele...

Utahují si ze mě,
ale já to ignoruji a přehlížím,
někdy si říkám, tohle není Země,
když z balkonu shlížím.

Básní plný diář mám,
nejsem typ, co nad knihami sedí,
ale i přesto toho hodně vím,
jsem blázen, když do nebe hledím?

Mám tolik otázek,
na které mi nikdo nedá odpověď.
Udělej si sám o mně obrázek,
mé srdce je jak zrezlá měď.

Rodina by mě nejraději neměla,
jsem černou ovcí,
proč? Tak ráda bych to věděla,
to já jsem oběť, oni dravci.

Skočila na mě blecha,
říkám jí, ať mě nechá,
nebudu za maníka,
mít dalšího nájemníka.

Černé kočky,
přes cestu přebíhají.
Bílé mráčky,
černé kočky hájí.

Závrať z pohledu do temnoty,
z pohledu do duše černé kočky.
Slyším tichou píseň, ale neznám noty,
píseň skříňky nebo hračky?

Ztracená v závrati z temnoty,
cestu jsem ztratila.
Zmatené jsou i mé boty,
tebe z hlavy mé jsem už vymyla.

Cítím Tvou vůni,
cítím Tvůj dech,
cítím tu zeleň v tůni,
cítím ten kadeřavý mech.

Cítím Tvé hebké dlaně,
cítím Tvé srdce a Tvůj tep,
cítím ty lesní pláně,
cítím, že chutnáš mi jak med.

Cítím ten rudý žár,
cítím tu prudkou vášeň,
cítím Tvých polibků pár,
cítím, že končí tato báseň.

Cítím tu pevnou náruč Tvou,
cítím Tě, až mrazí mě a zebe,
cítím, jak s Tebou „letím” tmou,
cítím se šťastná vedle Tebe.

Terč vidím před sebou,
snažím se zamířit.
Šíp všichni berou,
nemůžu ti věřit.

Teď šíp do srdce vrazím,
už se na to těším,
jak ho do tebe střelím,
že se trefím, věřím...

Krásné ráno, ať Tvůj den
zalitý je sluníčkem.
Ať jen úsměv na Tvé tváři
po celý den stále září.
A pro krásnější probuzení
posílám pusu a pohlazení.

Modré oči anděla,
nebo studené jak led.
Do těch jsem se zahleděla,
přehlídla jsem ten falešný let.

Hnědé oči září v barvách,
ty nejkrásnější ze všech jsou?
Jsou na těch největších hradbách,
s hnědýma očima slepice nesou.

Šedé oči barvy strachu,
barvy myši.
Rozplynou se v prachu,
je to barva dcery vaší?

Zelené oči barvy draka,
velmi ostražitého.
Nic ho z cesty nezláká,
je ze srdce mého.