Verše

Když jsem byla ještě malé děcko,
obdivovala jsem snad kolem všecko.
Přelétla školní četbu celkem hladce
a srostla s Reportáží psanou na oprátce.

Fučík byl pro mě nebojácný hrdina,
těžko snad budem po revoluci vzpomínat,
že za zrádce označen byl dočista,
muž - jehož věznil a týral kdysi Nacista...

Tak tedy na čí straně stál barikády?
Dost liší se „nová” tvrzení každé vlády.
Za totality byl hrdým bojovníkem a rádcem,
po revoluci ho nazvali sprostým zbabělcem a zrádcem.

Každá doba má své slavné osobnosti,
po změně režimu se mění názvy měst.
Přepíšeme je bez výčitek a ztráty ctnosti
- a novým hrdinům vzdáme hold a čest.

A tak jak čas letí a proudem plyne,
přicházejí další nová jména.
Už nejsme Husákovy děti, přišly generace jiné,
kapitola však není dosud uzavřena.

Dříve Gottwalda, teď Svobody,
vstříc novým zítřkům jdeme „rádoby”...

Kdo přijde znova? Jaké bude TO jméno nové?
To bude možná překvapení...
Ať Havel, Parkanová nebo bratři Mašínové,
léta plynou, jen osobnosti se s dobou stále mění.

Před sebou bílý list
Slova mne tentokrát nenapadají
Jsou někde v oblacích
Ale určitě čekají na vyslovení
Dnes mé srdíčko pláče
Malé v hnízdečku ptáče
Jiskra lásky chtěla vzlétnout
Tok vodopádu ji uhasl
Proč jen, proč
Jsme sobě tak vzdálení
Však cesta naše dlouhá
Předlouhá
Vzájemně zpíváme sloky písně
Jen my dva víme
Které jsou od Habery
Čas, ten hloupý čas
Není kamarádem v nás
Nejdříve tak dlouze ubíhá
Později rychlostí světla
Pouhopouhá vteřina

Dnes je třináctého pátek
- datum hlásí pohromu,
je tu další smůly svátek,
nevzdálím se od domu.

Ráno z postele jsem sletěl,
kafe rozlil po bytě,
do okna míč z hřiště vletěl,
na kusy je rozbité.

Na židli teď schoulen sedím,
bojím se vystrčit nos,
přežít bez smůly den hledím,
bez klobouku, taky bos.

Neskrývám však radost ryzí:
Třikrát hurá - pořád žiju!
Pátek končí, smůla mizí,
i když hubou v zemi ryju.

Končí třináctého pátek,
v duši tíseň, v hlavě zmatek.
Konec smůly oslavím,
dám si „tuplák” na zdraví!

Potkal jsem onehdá venku,
onehdá venku v létě,
malou velkou čarodějku.
Pokynula, pozdravila vzletně.
Stála na rohu ulice, sama,
zvala mne k sobě.
Žádná malebná holčička,
žádná nadýchaná suknička.
Chytila mne za ruku,
uvařila lásky lektvar,
byla v těžkém rozpuku.
Vypil sklenku, do dna rychle,
ani kapka nezbyla,
hned žádostivě přivila.
Lásky hmaty čarodějské,
hbité prsty zlodějské.
V černých zákoutích velkoměsta,
lásková nevěsta.
Přivlastnila si mé srdce,
vytvarovala, jak ona chce.
Malá velká čarodějka
přivádí mne do nebes.
Rád s ní bývám chvíli venku,
s vidinou na čarodějku.
Když lásky pohár přichystán.
Malá velká čarodějko,
nespěchej, lásky čas,
naše těla nesmí sežehnout mráz.
Zahřejeme se v objetí,
až naše duše, tvá i má,
do extáze odletí.
Vysála mne v rychlém tempu,
byl jsem v tranzu za chvilenku.
Chvíle ty mám velmi rád,
půjdu dneska v klidu spát.
Zítra se budu vracet tam,
kde čarodějku v srdci mám.

Ptáček vyletí ven,
bude mít šťastný den,
a proto vyletí ven,
na čerstvý vzduch,
a někdy ucití i puch,
jako v Ostravě,
ale ne na trávě.

Já obdivuji Nezvalova slova,
jež Amorovou kuší mě zraňují zas a znova.

Ty jsi můj pestrý motýlek,
jsi na čele moje první vráska,
miloučký usměvavý andílek,
a křehká roztančená sedmikráska.

Ty jsi můj první
a jedinečný hřích,
i pestrý motýl
by pod tvou něhou zpych.

A tak provázena Nezvalem
a Máchovým Májem,
jsem v objetí s tebou nemalém
a jdu životu vstříc lásce snovým rájem.

Oči září jak dvě jiskry,
pruhy od zebry si půjčil.
Nežije tam, kde jsou ledové kry,
netvař se, jak kdyby tě někdo mučil.

V trávě se krčí,
pozor, jinak na tebe skočí.
Oběť vyhlíží,
která se k němu blíží.

Za kotěte byla sladká,
ale teď už je velká.
Vedle ní leží lebka,
je stále tak hebká.

Pokušení ji vábí,
aby večeři z tebe měla.
Ví, že jsi slabý,
semele se tu mela.

Oči jsou pestré jak duhová víla,
ta okýnka do duše se mi do paměti vryla.

MODRÉ - jsou barvy romantika,
ta nebeská barva se tě taky týká.
Upřímné, milé, plné něhy,
jak nekonečně rozbouřené mořské břehy.

ZELENÉ - hravé, kočičí
jsou barvy temných lesů.
Tak rozesmáté, klučičí
já si ve vzpomínkách nesu.

A HNĚDÉ - plné dravé touhy
- jak temně hnědý oříšek
splynuly se mnou na okamžik pouhý
a vydaly se do výšek.

Však ty oči krásné, zelené
si ve vzpomínkách nesu,
jsou čarokrásně zbarvené
s barvou tajuplných lesů.

Ty oči byly jediné,
co dívaly se na mě s citem,
rozesmáté a upřímné,
co řekly mi: Lásko, miluji tě.

Bolest nepřebolí,
možná se ani nezahojí.
Jak kdyby mě přetáh někdo holí,
zneužil jsi lásku mojí.

Vím, že to nikdy nepřebolí,
ta bolest je velká.
Stále to furt tak bolí,
proč každá řeka je tak mělká.

Jak květina rychle zvadl můj život,
už nikdy nerozkvete.
Proč to muselo přijít tak nevhod,
proč mé srdce není slepé.

Na světě není dobré duše,
nikdo mi nepomůže.
Nabíjí na mě kuše,
jak mě odhodit může?

Jak se zabít mám,
co mám udělat.
Kdo život zkazil nám?
Koho mám hledat?

Život je hnusnej,
když není ho s kým prožít.
Můj život je bolestnej,
tak nač žít.

Při začátku noční oblohy,
začínám pátrat po krvi.
Mám pro to vlohy,
srdce mi z hrudi klidně vyrvi.

Má touha po krvi,
je to jak droga.
Když ji nedostanu, mám nervy,
oběti hledá má doga.

Za dne se skrývám,
vyhýbám se slunci.
V noci můžu přijít zrovna k vám,
zatím se živím jen krví srnců.

Brzy vypukne masakr,
vést ho bude
můj přítel Takr,
zmiz, jinak po tobě pude.