Verše

„Teď! TEĎ zrovna tu byl!!”
Hlásí úřad patentový:

„Prakticky a úsporně
- funguje ten váš gril.”
„Bohužel však - ani tento
nápad - opět není nový!”

Jára Cimrman
- vymýšlí, co stačí jeho dech,
ten český Superman
je prostě geniální Čech.

Sestavil Telefon,
„Járovku”, hromosvod,
paměť má jako slon,
i když mu sláma čouhá z bot.

Nepředčí ho Edison,
ani geniální Bell,
je umělec a velký vzor,
co vždy „pod čepicí měl”.

Nápadů a dílek
- má plnou nůši,
je génius i poetický snílek
s jemnou uměleckou duší.

A s tímto geniálním talentem
se pyšní celé Čechy.
i když neuspěl s žádným patentem,
přesto nápadů měl plné „měchy”.

Nápady jdou kolem mne
A přece bych ráda
Napsala něco krásného
Pro někoho blízkého
Zavřu oči a sním
O samotě, bez tebe
Ve společnosti písní od Adama
Není můj, je pana Cohlena
Mám pocit
Že jsem se vrátila o pár let
Zpět
Jen trošku svojí zásluhou
Opravdu jen malou
Nataženou rukou
Pěšiny křižovatek
Směr do neznáma
Přesto cesta dvou
Jedna živočišná, reálná
Druhá hledající romantiku
Však propletené lesními zákoutími
A zpěvem ptáků
Nespočítal by jsi hnízda
Z místa
Kukačky též hledají
Kde a kam
Snídani má každý sám
Nepoznávám se
Mé myšlenky nabízím tak lehce
Cestopisné knihy mé duše
Milostné pocity v románové úpravě
Detektivky s napětím
Najdou se i lekce
Ze školní učebnice
Vzpomínky z historie
Při kterých srdce více bije
Ale žádné plánování
Žádné dlouhé časy společné
I pro ty krátké
Stojí za to riskovat
Se svým svědomím bojovat
Jen jestli síly postačí
Pro klepeta račí
Cesty křižovatek ve dvou

Na louce, kde potůček „hučí”,
co do zlata se sluncem zalila,
vzal jsi mě prvně do náručí
a já tvá ústa do dna vypila.

Okolo tůňky se stromy tyčí k nebesům
a koberec duhových květů sladce voní.
Já s tebou v objetí letím vstříc tajným snům
a opodál se pase stádo bílých koní...

Ta pohádkově obarvená květena
nás pod své roucho jemně uchopí...
... jsem láskou roztouženě zmámená,
kdo neprožil tu chvíli, mé city těžko pochopí.

Jsem ráda, že tě tady, lásko, mám
a hladím ti jemně tváře,
teď jako kniha se ti otvírám
a nahlédnout ti dám do mého snáře.

A když se naše sny propojí,
splynou v pohádkové nebe
a pod křehkými duhovými závoji
ti, lásko, daruji kousek sebe.

Výprodeje všude vykukují,
všichni se zapálením nakupují.
A nezapomeňte na vodu,
kde zažijete radost a pohodu.

Ráno snivá nálada,
zatmělo se odpoledne.
Nepršelo, nefoukalo,
od kopců slunce z peřin vstávalo.
V parku plném květin stála jsem,
rozkvetlá louka s lesními jahodami,
hned pod lesem.
Sekundy lásky, minuty, hodiny,
celý den.
Na světě byl jen jeden.
Já s tebou a s touhou,
ty se mnou, s břemenem.
Nechci břemeno, můj milý,
zastavíme čas.
Cestou svou sám kráčí,
všelijak.
Já pláči.
Zatmělo se před očima.
Utrhnutá kopretina napoví.
Zatmělo se.
Telefonní displej,
pověděl pravdu za něj.
Oblohou plují temná mračna.
Má mne rád, nemá mě rád,
má, nemá.
S kopretinou cestou kráčím.
On všelijak, já pláči.

Byl ještě malým psím „miminkem”,
když před vrátky jsem ho prvně objala.
Ten malý uzlíček - byl mým dětským snem,
a já se ho ráda s láskou ujala.

Ta chlupatá bílá kulička
s černými korálky místo očí,
je tak roztomile maličká
a stále se okolo mých nohou točí.

Jsem ráda, že to klubko mám,
je to psí kamarád střapatý,
denně se s ním něžně škádlívám,
já doma mám teď „poklad” chlupatý.

Proč černé kočky přes cesty přebíhají
Špatnou náladu s sebou přinášejí
I když mají hebký kožíšek
Ušitý bez nitek

Co černé kočky s námi dělají
Viditelně či potají
Mají svůj hebký kožíšek
Ušitý bez nitek

Černá kočka, černé prádlo
Podvědomě vybralo se samo
Prádlo jako kočičí kožíšek
Ušitý bez nitek

Kočka barvy smutku nás zkouší
Zamilovaná, zamilovaní až po uši
Nemáme kočičí hebký kožíšek
Ušitý bez nitek

Černá káva zjemnělá mlíčkem
Kočka s růžovým čumáčkem
Studená káva, teplý kočičí kožíšek
Ušitý bez nitek

Sladká nebyla káva ani slovíčka
Přeběhla přes cestu černá kočička
Měla jemný hebký kožíšek
Ušitý bez nitek

Nebyla a není tečka
Byla jen černá přebíhající kočka
Smutek a černý kožíšek
Ušitý bez nitek

Černá přebíhající přes cestu kočka
Potajmu slzící dvě očka
Samotná, žádný kožíšek
Ušitý bez nitek

Z Tvých tmavohnědých očí sálá
roztoužená bouře dobrodruha.
Já k Tobě, Milý, láskou vzplála,
mé city jsou rozmanité jako duha.

Tvé hebké tmavé vlasy
jsou barvy antracitu,
nořím se s Tebou do nekonečné krásy,
Ty vyznáváš se mně ze svých citů.

Tvé oči, čarokrásně barevné
jak kůra stromů podél cest,
jsou tak žhavé, něžně malebné,
s odleskem padajících hvězd.

Ty hvězdy ve Tvých očích,
mi říkají, jak máš mě rád,
teď ke mně se pootočíš,
zhasínáš a já ti chci svou lásku dát.

Polibky, doteky a neskutečnou něhu
mi stonásobně vracíš zpět,
unášeni mořem - kde není vidět břehu,
na křídlech andělů obkroužíme celý širý svět.

A když andělé přistanou,
noc odchází a slunce nás opět vítá.
Tys byl dnes můj a já zas Tvou,
vstávej, můj Milý, je ráno, svítá.

Sám „nejvyšší”
mi slova do pera vkládá.
Myšlenky - co nikdo neslyší
a nad mými slovy vláda
- mi sází slovo za slovem...

... vede mě dál celým proslovem
a myšlenky, lehké - jak andělů křídla
tryskají - co horká voda z rozpáleného vřídla.

Je to jen okamžik,
prostě chvíle -
ten letmý pocit - něžný vzlyk,
co zůstane stát potměšile.

A když tu vteřinu „nezachytíš”,
slova se ztrácí
jak vylekaný smích
a plašící se ptáci.

Děkuji mému synu,
co inspiraci mi dává,
slova plynou jak rybky v stínu
a po papíře tečou, jak horká láva.

Když sen mi vnukl právě „vizi”,
na papír srovnávám myšlenky ryzí.
Ten poklad básnického vědomí,
co duši uleví a uklidní svědomí.

Je konec, múza mi uniká,
já pero pomalu pokládám
a s duší rozervaného básníka
jdu vstříc snům, iluzím a záhadám.

Jsi pro mě sluncem zářícím,
ale také měsícem svítícím.
Jsi pro mě ta největší hodnota,
jsi srdce i duše mého života.
Jak moc jsi pro mě důležitý v tomto světě,
to nejde popsat v jedné větě...
MILUJI TĚĚĚ MOCC!