Verše

Sedím tady jen tak sám,
pořád na tě myslívám.
Ten pocit beznaděje mě užírá
a mé srdce těžce skomírá.

Vím, že ublížil jsem ti moc,
a to si neodpouštím každou noc.
Srdce jako hadr mám,
nevím, co s tím dělat mám.

Můj život nemá bez tebe smysl,
temnota zahltila moji mysl.
Ty jsi byla světlo mojí duše,
ale vystřelila jsi bolestivý šíp ze svojí kuše.

Ten šíp nese jméno odchod,
bolestivý to byl pro mě rozchod.
I s tím šípem dokážu žít,
ale ne s pocitem tě už nemít.

Vrať se, Míšo moje jediná,
já budu jen tvůj velký hrdina.
Píšu tuhle báseň, slzy mi tečou
a pode mnou je už lázeň.

Choval jsem se jako blázen,
co do pekla byl vhozen,
proto na kolenou tebe prosím,
vrať se mi, ať se zase pýchou nosím,
že tebe jenom mám,
svoji lásku a z lásky chrám...

Miluji tě, Míšo Smolíková, a nikdy nepřestanu!

Kytara je tvoje dobrá kamarádka,
z tvých úst zní v písničkách slova sladká,
s přehledem je sypeš z rukávu
a já usedám vedle tebe na trávu.

Panenka, Ovečka, Divnej smích
- i pařez by nad těmi tóny zjih.
Červená řeka - či Náklaďák,
s tebou jsem svobodná jako pták.

Můj dobrý kámo,
opravdu jsi srostlý s kytarou,
tak dřív než přijde ráno,
zahraj mi tvou píseň prastarou.

Tvé prsty hbité
si se strunami čile hrají,
zpíváš tak s citem,
až dech se z toho lehce tají.

Pak ve světle táboráku,
kde svědkem bylo hvězdné nebe,
sebral jsi z výšky křídla ptákům
a já prvně mohla být tak blízko tebe.

V pokoji tmavém
po stěně plující stíny,
uprostřed plamínek v oranžovém,
pozorují moje splíny.

Osvěžen vůní květin,
v mysli mé prázdnota,
do uší tóny rozdává
pomyslná nahota.

Tmavě zelenou do tmy
světlem protni.
Na oknech žaluzie
zakrývající romantické fantazie.

Nejseš tu se mnou,
já nejsem s tebou.
Závislá na citech,
závislost v pocitech.

Prožívám velká muka,
chybí mi tvá ruka,
co hladí křivky mé,
má, co hladí křivky tvé.

Hledám slova pro své činy.
Prázdné nitro bez příčiny.

„Teď! TEĎ zrovna tu byl!!”
Hlásí úřad patentový:

„Prakticky a úsporně
- funguje ten váš gril.”
„Bohužel však - ani tento
nápad - opět není nový!”

Jára Cimrman
- vymýšlí, co stačí jeho dech,
ten český Superman
je prostě geniální Čech.

Sestavil Telefon,
„Járovku”, hromosvod,
paměť má jako slon,
i když mu sláma čouhá z bot.

Nepředčí ho Edison,
ani geniální Bell,
je umělec a velký vzor,
co vždy „pod čepicí měl”.

Nápadů a dílek
- má plnou nůši,
je génius i poetický snílek
s jemnou uměleckou duší.

A s tímto geniálním talentem
se pyšní celé Čechy.
i když neuspěl s žádným patentem,
přesto nápadů měl plné „měchy”.

Nápady jdou kolem mne
A přece bych ráda
Napsala něco krásného
Pro někoho blízkého
Zavřu oči a sním
O samotě, bez tebe
Ve společnosti písní od Adama
Není můj, je pana Cohlena
Mám pocit
Že jsem se vrátila o pár let
Zpět
Jen trošku svojí zásluhou
Opravdu jen malou
Nataženou rukou
Pěšiny křižovatek
Směr do neznáma
Přesto cesta dvou
Jedna živočišná, reálná
Druhá hledající romantiku
Však propletené lesními zákoutími
A zpěvem ptáků
Nespočítal by jsi hnízda
Z místa
Kukačky též hledají
Kde a kam
Snídani má každý sám
Nepoznávám se
Mé myšlenky nabízím tak lehce
Cestopisné knihy mé duše
Milostné pocity v románové úpravě
Detektivky s napětím
Najdou se i lekce
Ze školní učebnice
Vzpomínky z historie
Při kterých srdce více bije
Ale žádné plánování
Žádné dlouhé časy společné
I pro ty krátké
Stojí za to riskovat
Se svým svědomím bojovat
Jen jestli síly postačí
Pro klepeta račí
Cesty křižovatek ve dvou

Na louce, kde potůček „hučí”,
co do zlata se sluncem zalila,
vzal jsi mě prvně do náručí
a já tvá ústa do dna vypila.

Okolo tůňky se stromy tyčí k nebesům
a koberec duhových květů sladce voní.
Já s tebou v objetí letím vstříc tajným snům
a opodál se pase stádo bílých koní...

Ta pohádkově obarvená květena
nás pod své roucho jemně uchopí...
... jsem láskou roztouženě zmámená,
kdo neprožil tu chvíli, mé city těžko pochopí.

Jsem ráda, že tě tady, lásko, mám
a hladím ti jemně tváře,
teď jako kniha se ti otvírám
a nahlédnout ti dám do mého snáře.

A když se naše sny propojí,
splynou v pohádkové nebe
a pod křehkými duhovými závoji
ti, lásko, daruji kousek sebe.

Výprodeje všude vykukují,
všichni se zapálením nakupují.
A nezapomeňte na vodu,
kde zažijete radost a pohodu.

Ráno snivá nálada,
zatmělo se odpoledne.
Nepršelo, nefoukalo,
od kopců slunce z peřin vstávalo.
V parku plném květin stála jsem,
rozkvetlá louka s lesními jahodami,
hned pod lesem.
Sekundy lásky, minuty, hodiny,
celý den.
Na světě byl jen jeden.
Já s tebou a s touhou,
ty se mnou, s břemenem.
Nechci břemeno, můj milý,
zastavíme čas.
Cestou svou sám kráčí,
všelijak.
Já pláči.
Zatmělo se před očima.
Utrhnutá kopretina napoví.
Zatmělo se.
Telefonní displej,
pověděl pravdu za něj.
Oblohou plují temná mračna.
Má mne rád, nemá mě rád,
má, nemá.
S kopretinou cestou kráčím.
On všelijak, já pláči.

Byl ještě malým psím „miminkem”,
když před vrátky jsem ho prvně objala.
Ten malý uzlíček - byl mým dětským snem,
a já se ho ráda s láskou ujala.

Ta chlupatá bílá kulička
s černými korálky místo očí,
je tak roztomile maličká
a stále se okolo mých nohou točí.

Jsem ráda, že to klubko mám,
je to psí kamarád střapatý,
denně se s ním něžně škádlívám,
já doma mám teď „poklad” chlupatý.

Proč černé kočky přes cesty přebíhají
Špatnou náladu s sebou přinášejí
I když mají hebký kožíšek
Ušitý bez nitek

Co černé kočky s námi dělají
Viditelně či potají
Mají svůj hebký kožíšek
Ušitý bez nitek

Černá kočka, černé prádlo
Podvědomě vybralo se samo
Prádlo jako kočičí kožíšek
Ušitý bez nitek

Kočka barvy smutku nás zkouší
Zamilovaná, zamilovaní až po uši
Nemáme kočičí hebký kožíšek
Ušitý bez nitek

Černá káva zjemnělá mlíčkem
Kočka s růžovým čumáčkem
Studená káva, teplý kočičí kožíšek
Ušitý bez nitek

Sladká nebyla káva ani slovíčka
Přeběhla přes cestu černá kočička
Měla jemný hebký kožíšek
Ušitý bez nitek

Nebyla a není tečka
Byla jen černá přebíhající kočka
Smutek a černý kožíšek
Ušitý bez nitek

Černá přebíhající přes cestu kočka
Potajmu slzící dvě očka
Samotná, žádný kožíšek
Ušitý bez nitek