Na louce, kde potůček „hučí”,
co do zlata se sluncem zalila,
vzal jsi mě prvně do náručí
a já tvá ústa do dna vypila.
Okolo tůňky se stromy tyčí k nebesům
a koberec duhových květů sladce voní.
Já s tebou v objetí letím vstříc tajným snům
a opodál se pase stádo bílých koní...
Ta pohádkově obarvená květena
nás pod své roucho jemně uchopí...
... jsem láskou roztouženě zmámená,
kdo neprožil tu chvíli, mé city těžko pochopí.
Jsem ráda, že tě tady, lásko, mám
a hladím ti jemně tváře,
teď jako kniha se ti otvírám
a nahlédnout ti dám do mého snáře.
A když se naše sny propojí,
splynou v pohádkové nebe
a pod křehkými duhovými závoji
ti, lásko, daruji kousek sebe.