Verše

Osud si se mnou krutě hrál,
zůstala jsem sama jak kůl v plotě.
Když zemřel „Květinový král”,
byla jsem opuštěná jako kotě.

Bez „Krále” jsem mladá zůstala,
však já měla, Lásko, tebe,
má duše se snad zlu upsala,
když vydal ses také do nebe.

Já toužím po pevném objetí,
chci stulit se do tvého klína,
obklopena blízkými - však v zajetí,
kde jsou podrazy, prach a špína.

Tys odešel, můj Příteli,
já chci tě navštívit do nebe.
Kéž bychom se ještě viděli,
tak čekej na mě a já na tebe.

Jak ráda bych našla blízkého
a svůj osud mu do rukou svěřila,
kamaráda či známého,
kterému bych tak ráda věřila.

Snad někdy se karta obrátí
a já uteču zlu a splínu.
Kéž štěstí se ke mně navrátí
a opustím tu přetvářku a špínu.

Dámy a paní,
milování,
to není kec,
je super věc.
Tak nebuďte odtažité,
však uvidíte,
až vás některý osloví
a pak budete svoji...

Jedna rybí kapela
moc peněz neměla,
a tak hráli
na korály,
a šlo jim to docela.

Aby se nám dobře žilo,
nesmí chybět pivo, víno...
Aby člověk zahnal bol,
potřebuje alkohol...

Ať žije slivovice!
- Bez tebe už nikdy více.
Vzýváme tě, rume,
bez tebe nic nebude.

A tak pijme jako diví,
dokavaď jsme ještě živí,
užívejme každé chvíle,
s alkoholem je vždy mile.

Ve vlaku v okně zas Tvůj obraz vidím,
jen spoře oděna, lehce se stydím.
Před Tvojí krásou se topoly sklání,
velikost duše má rozměry plání.

Cítím Tě rukama, vnímám Tě kůží,
jemná a voňavá, jak lístky růží.
Jemňoučký nosík a malinká očka,
hebounké vlásky a ladnost jak kočka.

Samota ve dvou lépe se snáší,
když jeden druhému bolesti zháší.

Nelze to popsati, co se to děje,
v břiše mám bolení, tělo se chvěje.
V srdíčku bušení, přes oči páska,
lehounké vzrušení, bude to láska.

Plavou ryby v hejnu,
je to parta cejnů,
založili kapelu
v létě na chmelu,
plujou dobít svět,
New York tam a zpět.

Podívej, Milý,
pohlédni na nebe,
v tu danou chvíli,
je modré pro Tebe.

Podívej, Milý,
otoč se k oblakům,
na malou chvíli
poplujem na mraku.

Podívej, Milý,
polib mě do vlasů,
vzlétneme za chvíli
na křídlech Pegasů.

Podívej, Milý,
stul se v mé objetí,
právě v tu chvíli,
chci být v Tvém zajetí.

Podívej, Milý,
zahleď se do sebe,
s Láskou, co sílí,
stoupáme do nebe.

Letěl kolem kos
a měl toho dost,
sotva křídly kroutil
a už se celý hroutil.

To vám bylo lamentů,
prý že je ze zvířamentu
a celý den tvrdě pracoval,
úplatky bral, dorty se ládoval.

Slyšíš? Já jsem ten vyvolený!
V hlavě mi křičí hlasy:
„Utíkej, rychle!” slyším vykulený
- z mých očí poznala jsi:

Můj strach...
Moji vůli...
Moji volbu...

Soudný den právě přichází
a Země lehne popelem!
Hrůza a děs mě provází,
studený pot stéká po těle.

Nejen z Arku Jana...
a další vyvolení,
měli dar hlasů - prokletí...

Vidím, jen čísla...
Nostradámem daná...
... a upadám do mdlob vzápětí.

Tu přišla velká a mocná vlna
- již nelze nikdy čas vrátit zpět.
Tak silná - a tak žáru plná,
popelem lehl celý Svět.

A z lidí zbyl jen stín.
V hlavě doznívá mi věta:
Pokrok se stal naším prokletím,
TEĎ právě NASTAL konec světa!

Dnes jsem ve snu byla moucha,
co ji velký pavouk honil
- ta, co na útěku doufá,
že nebude brzy po ní.

Letěla jsem s prudkým větrem,
prolétla v Dejvické metrem.
Pavouk dlouhé nohy skládá,
podlé plány k lovu spřádá.

Nohy tenké, ochlupené,
sítě k lovu připravené...
Pomóc! Letím o život,
zažívám tak v hrůze šok.

Probouzím se, mávám dlaní,
tu mě vítá slunko ranní.
To byl ale divný sen,
vstávám, je tu nový den.

Když v tom po paži pavouk běží,
poznávám ho ze sna stěží.
Nechám se iluzí vésti,
když mi běží po zápěstí.

Odcházím s ním čile ven,
vítej, malý, dobrý den.
Rozběhni se na rozcestí
a přines mi trochu štěstí!