Verše

Ó, tanči, duše má, dokud máš tělo,
k čemu by ti jinak býti mělo?
V klidu ať leží mrtvé v hrobě.
Já chci však tančit i v té době,
kdy mysl plní vzpomínky.
Ať víří kolem plamínky!
Než noc se změní ve svítání,
já učiním je světluškami.

Krásná, pohádkově snová
„Vesničko má středisková”.
„Slunce, seno, jahody”,
k tomu TROŠKA pohody.

Možná já „Z pekla štěstí” měla,
když navštívit jsem tuhle vísku chtěla.

Slunce svítí, „Řeka čaruje”,
„Obecná škola”, plná dětí, se mi vzdaluje
a „Stříbrný vítr” si s mými vlasy hraje jemně,
když „Na samotě u lesa” obdivuji krásy
... „Zdivočelé země”.

„Nejkrásnější hádanka” se nabízí,
proč „Skřivánci na niti” tak sladce pějí?
Je to „Trhák”, jak příroda se mi sama podbízí
a já - jak „Noční motýl”- se obdivnou touhou chvěji.

Dovolená končí a já s citem
„Trhala fialky dynamitem”.
A spolu „S ostře sledovanými vlaky”
vracím se zpět, oblohou plují mraky...

... a vím, že doma „Eva tropí hlouposti”
a „Kristián” mě z okna vítá...
Dovolená proběhla skvěle - k mé velké radosti,
teď „Zavírám oči... odcházím” a pomalu už svítá...

Říká se, že láska hory přenáší
a že žaludkem vždy prochází,

že naděje stále žije, dokud úplně nevyhasne,
že pravá láska jen jednou za život nastane.

Život si však užívám, jen když jsem s tebou,
díky Tobě mé problémy a starosti jdou stranou.

Díky Tobě hned lepší náladu mám,
a život si plnými doušky užívám.

Láska je silný cit, který se neobjeví každý den,
teď už vím, že to není jen sen.

Stojí za to o ni bojovat
a nevzdávat to předem!

Dobrou noc a krásné sny
ať se Ti dnes v noci zdají.
Mým snem jsi se stala Ty,
Tvou podobu mé sny mají.

„Usínám v objetí starého muže,
cítím se jak černá kamenná růže.
Tiskne se ke mně jak hlídací pes,
v mé duši znavené přerůstá děs.

Pocity neklidu se ve mně bouří,
chci být s tím mladíkem, co po mně touží.
On se pro mne zžírá pocity vášně,
já zatím ležím tu ve víru bázně.

Kéž tahle ropucha už brzy zhyne.
Kéž jeho pařát, co kol mě se vine,
už brzy spočine ve smrti stínu.
Ale já pocítím tíživou vinu.

Těším se ze smrti, která však pozdí se,
stařec když z domu jde, vždy večer vrátí se.
Avšak já pocítím přehořkou vinu,
když se rozhoduji ke zlému činu.

Do dlaně vkládám ostří, co chladí.
Říznout se do těla tak moc mě svádí.”

A tak tam dívčina v kaluži leží,
namísto starce, co s ním žila stěží.

Houby mají nohy,
taky klobouka
a protože se mají rády,
tak jim zahoukám...
Húuu...!

Křehké, zlaté pampelišky,
jako rozesmáté lišky,
otáčejí něžně hlavy,
slunce z dálky hravě zdraví.

Pampeliškám zbělá chmýří,
vítr zafoukal...
„padáčky” do oblak míří
a vznášejí se světem dál...

Ona ho miluje,
on však to nevidí.
Zahleděn do sebe,
točí se od lidí.

Myslí si, že všechno
hraje jen pro něj,
že ona trápí se,
jde však mimo něj.

Ona už nemůže
žít takhle dál.
Sama sebe ptá se,
zda za to stál.

Teď však už netuší,
co říci má,
zda stále ano jen
v srdci přebývá.

On vůbec nevidí
ten svůj zlý skutek,
necítí, nevnímá
ten krutý smutek.

Že jí tak ublížil,
to vůbec neví.
Ona však postupem
z citů svých sleví.

Teď už jen trápí se
nešťastnou láskou,
na čele roste jí
vráska za vráskou.

Všichni už vidí to,
že ji to zmáhá.
Dovést to k lepšímu?
Jen marná snaha.

Tak, aniž by věděla,
co bude se dít,
rozhodla se dívka
tohle vše ukončit.

Pozdě jen došlo mu,
co vše ztratil.
Na dosah lásku měl,
teď však vše ztratil.

Co tam, kluci, děláte,
že se tolik namáháte.
Jeden peče housky,
druhý dělá fousky.
A ten třetí, poslední,
dělá kaši ze smetí.

Každý si svůj příběh píšeme,
za svými cíli v životě jdeme,
je důležité vědět, co chceme,
a díky snaze to dostaneme.
Nechce to nic uspěchat,
ale ani náhodě ponechat,
život je zkrátka jenom náš,
záleží na tobě, jaký ho máš.