Verše

Před hospodou dítě pláče, čelo potem zbrocené.
Opakuje jen tři slova: Už nemají točené!
Přede mnou je hrozná scéna, je mi z toho do pláče.
Tváře bledé jako stěna, nemaj ani lahváče.

Zanech, dítě, zanech pláče,
vykašli se na lahváče!
Dej si se mnou na stojáka
lék všech léků - BAVORÁKA!
Pak si na to vodku dej
a uvidíš, bude hej!

Přišel jsi.
Nevím odkud.
Nevím, jak se jmenuješ.
Jseš to prostě Ty...
Ty... já musím to vyslovit.
Ty... já Tě miluji.

Růžičko, růže,
člověk se utrápit může,
člověka život tak souží,
že už jen po nebi touží...

Tluče Fidel Castro, tluče na buben,
my ty kluky český nepustíme ven.
Až se z Hradu ozve sorry,
pošlu kluky k vám na Bory.
Hola, hola, hej,
Venco, nemeškej.

Přisáli se v obočí
Karlovi dva roztoči,
než se Karel otočí,
roztočí to roztoči
a on blázen marně doufá,
že si je pak ochočí.

Přišel manžel z práce domů,
vlastním očím nevěří,
žena spí a chrápe k tomu,
nic už není k večeři.

Probudil ji tedy tiše,
řek, aby to věděla,
že mu hrozně kručí v břiše,
že si něco udělá.

Tušila, že manžel lehce
vždy jí vstříci vykročí,
myslela, že smaží vejce,
ne, že z okna vyskočí.

Přátelství je krásná věc. Proč však o něj nestojím...
Jsem snad sobec, co já vím?
Podáváš mi svoji ruku a říkáš - chci být přítel.
Já však otáčím se zády. Zbytečně jsi přišel!

Nemůžu ležet ve tvé posteli, cítit tvůj dech.
To raději spát sama na studených zdech.
Nenaléhej, já nemůžu být jen přítel. To raději tvůj vrah.
Tahle myšlenka mi však nahání strach.
Neříkej mi, že beze mě nemůžeš být,
to já bez tebe nemůžu žít.

Ty trápíš mě, já tebe.
Tak utni to pouto, rozděl nás od sebe.
Vím, nemám právo žádat nic.
Vždycky je někdo, kdo má rád víc.