Různé

Něco je se mnou.
Nevím, co se děje.
Jsem cukr bez chuti
a pohár beznaděje.
Drobky dnů lámou se
jak suchý chleba.
Týdny peláší zběsile
- já sama sebe hledám.
V čase topím se
vyplašená,
v ústech mám pelyněk,
k televizi sedám.
Náhlý proud slov
mě zas rozesměje.

Láká mě ven jít noční krajinou,
neotáčet se, hledat múzu svou...
Pro piloty je mlha těžkým kalibrem,
pro mě inspirací, proč nejít v noci ven?
Zavírám dveře, naposledy koukám za sebou,
mraky se po obloze taky zvlášť rychle neženou.
Cestou, co nikam nevede,
půjdu za tebou, né že ne...
Za kým že vlastně večer jíti mám,
za inspirací... kterou nějak postrádám.
Za světlem, za rozbřeskem k ránu...
projít tou noční mlhou až na druhou stranu...

A pak se ztratí sama za obzorem,
milovat, trpět, prát se s protislovem...
Jít proti zdem a snažit se prorazit,
smát se tomu a přitom nic nezkazit...
Chytit ji za ruku a nepouštět víc,
vždycky má všechno rub i líc.

Když už mě zradí i má vlastní chůze,
je čas zajít si někam na infuze.
Dostat do krve notnou dávku odvahy,
propadnout se uprostřed skrze podlahy
nebylo nejlepším nápadem...
A tak opět, jako každou noc hledám cestu,
cestu ven...

Pod našima okny, náledí jen třeskne,
vinšuje mi strejda Josef a v tom sebou pleskne.

Bylo mi nešťastno v tomto těle,
krásu života jsem nepoznal,
budiž mi odpuštěno za mé hříchy,
které jsem činil až do poslední chvíle.
Lásku, zármutek,
kolikrát jsem se tebe ptal,
to jest můj život nesplněných slibů?
Dříve jsem se těmto myšlenkám bránil,
ale dnes po tom všem,
se už brániti nelze.
Přesto naposled na kolenou tě prosím,
odpusť a promiň mou zlobu na mé blízké,
které jsem tak vždycky miloval,
jako zbloudilý jezdec jsem je svými křídly chránil,
pak mi ale osud do mého srdce vrazil šém,
který pln zloby,
závisti a pýchy mne obklopil,
můj život dusil,
svou hrozbou ze mne vytvořil stvůru.
Darwin, Goethe, Menděljev,
a všemožní velikání dosáhli duševního osvícení,
já svého vymýcení.

Cestuješ prastarou myšlenkou
jako kometa zahalená ledem.

Držíš mou auru plnou barev
a v rukou sklenici naplněnou vztahem ke mně.

Se slůvky podpory a prvkem věčnosti
závidět může i čaj slazen jarním medem.

Tvůj hlas mizí v melancholii mé touhy
s houževnatostí ovoce, jenž visí proti
přitažlivosti zemské vysoko ve větvích.

Slyším tvůj smích.
Topím se v očích tvých
jako zbloudilá vlaštovka v temných oblacích.

Vzdálenost dělí hrobovým klidem tvá slova
na tisíce nesrozumitelných písmen a zvuků.

Plamen protíná první kapka věčných dešťů...

Plamen, jenž se třepotá chladem...

Svíce, která byla zapomenuta na útesech oceánu...

Se slůvky podpory a prvkem věčnosti
upouštíš na zem sklenici naplněnou medem.

Med se vylil na zem, stal se jedem.

Kam tedy před bouří schovat se půjdem?

Jdu sám.

Jako kometa...

zahalená ledem.

Žiješ s ní,
myslíš si: Je to bezva!
Za všechny tvé problémy
však může stará...
?
No přece Hedva!

Stojím na Karlovým mostě,
opájím se Prahou, prostě.
Slunce svítí, krásný den,
Vltava se třpytí, je jak klikatý sen.
Hrad se na mě dívá blízký...
večer máme řízky?

Jen mi tu klidně nahul,
stejně tě vezmu na hůl.
Pak až budeš o holi,
bratranec tě oholí.

Tvou žádostivost pohání,
stěží se odolává,
při dlouhém čekání,
těžko se srdce vzdává.
Proč se vytrácí naděje naplnění?

V štítu znak měl,
v očích oheň vojáka,
hrdou píseň si pěl,
mečem zabil hněvavého bídáka.