Různé

Myslím na svět, co mám ráda,
myslím na svět plnej hrůz.
Vždy pomůže mi vzácná rada,
co přichází jen od mých múz.

Když múza navštíví mou mysl,
mou mysl plnou živých snů,
hned pocítím života smysl,
už nebojím se dalších dnů.

Bojím se jen lidské zlosti
a špatných lidských vlastností,
kterých mám už sakra dosti,
mám dost i všeho sobectví.

Jen jedna vlastnost pro mě platí,
tou vlastností je upřímnost,
za kterou zlatem nezaplatí
žádná vybraná společnost.

Jen málo lidí se tímhle řídí,
upřímnosti není nikdy dost,
mé oči stále dobře vidí,
i v krásných očích poznaj zlost.

Každej člověk má svou vlastnost,
která má doživotní platnost,
s tou vlastností se narodíš,
i do hrobu s ní půjdeš,
mezitím však vyzkoušíš,
jak dlouhou cestu ujdeš.

Ta cesta není zas tak dlouhá,
snaž se využít všech možností,
pak nastane minuta pouhá,
ze vzpomínek jsou bolesti,
teď rozhoduje tvoje touha,
co udává směr rozcestí.

Hamty, hamty, hamty,
ať mám víc než tamty.

V hlubinách lesa temnota vládne,
mou odvahu strach napadá,
cítím, jak tělo i duše slábne,
v tom do listí se propadám.

Kolem dokola mlhou obklopená,
přede mnou osoba v kápi zahalená,
upřela na mě svůj podivný zrak
a strach se proměnil v noční můru,
nade mnou se tyčil obrovský mrak,
když upřela já svůj zrak vzhůru.

V hlubinách lesa jsem zůstala sama,
temnota mě v mlze zanechala.
Ta osoba s upřeným zrakem
odešla spolu s obrovským mrakem.

Odešla se slovy, že se ještě vrátí,
že skončí, co začala,
že můj osud zvrátí,
chce, abych tu zůstala?

Sama v temnotě zůstat jsem nechtěla,
tak jsem se na útěk zběsile vydala,
měla jsem strach, že zpátky se vrátí,
že skončí, co začala, že můj osud zvrátí.

Měla jsem pravdu,
už zacítila jsem ten dech.
Stála hned za mnou,
to byl ale PECH!

Tak neboj se a skoč.
Skoč tam dolů do propasti,
kde zpřelámeš si všechny kosti,
kde hlava se ti rozletí
a duše padne v zajetí.
Potom, až na zemi vyschnou řeky,
my znovu uslyšíme tvoje kroky.
Vyšleme tě zpět do světa,
kde nic, jen smrt tě čeká,
abys mohl zemřít znovu,
pak pomažeme tvoji hlavu.
Bude z tebe král hříchu,
to podpálí tvoji pýchu,
pýcha bude tvoje zbraň,
tak už se mi prosím nebraň.
Pojď se mnou na okraj
a skoč.

Malá bílá ovečka
s krvavou tváří,
bloudí tam ve skalách,
do všeho vráží.

Koleda vánoční
falešně znící,
ovečka zčernalá
ve sněhu zůstala,
vypadá jako smrt spící.

Na bílé hranici
za temnou vesnicí
tiše plíží se skon.

Pokračování básničky

To je rána pro vojáka,
když na něho časně zrána,
místo sladkých hubiček,
dozorčí řve: Budíček!

Ať nás bijou, ať nás mlátí,
stejně se nám číslo krátí,
buzerák a kanady,
to jsou dary armády.

Visím hlavou dolů a závrať cítím.
Unaven celým světem, kterým se řítím.
Tak obyčejný a přec tak jedinečný pocit mám,
všude kolem mnoho jiných a já sám si připadám.

Když foukne vítr zleva, já doprava se nakláním.
Jen ať foukne silněji, vždyť se vůbec nebráním.
Jednou to přijde a mé tělo i duše s větrem odletí,
v tu chvíli si připustím, že žít je dar, ne prokletí.

Pak v poryvech vánku nechám se unášet zvolna.
Netuším zda-li mě čeká cesta šťastná či smolná.
Mé myšlenky znovu v realitě se ztrácí.
Den za dnem stále dokola se vrací.

Klesám a letem dolů si začínám být jist,
že někdy připadám si pouze jako schnoucí list.
List, který nakonec nedopadne na holou zem,
ale do hromady tlícího listí jen...

Až já budu v černém hrobě
a ty půjdeš okolo,
nastavím já hnátu tobě,
přeraž se, ty potvoro.

Dovolená byla príma,
teď nás doma čeká zima.
Balkón, postel, moře, pláž,
sluníčku se neschováš.
Papáníčko mňami mňam,
všechno tohle zbaštím sám.
Navrch dám si zmrzlinu
a pak hop pod peřinu!