Různé

Jsem vděčná, že smím tu psát
a prožitky své tu sdílet s vámi.
Doufám, že šťastný přijde zvrat,
úsměv vás všech by mé verše vykouzlily rády.

V Brixenu ti Měsíc kývá,
tak se neboj, milý brachu.
V Orlíku se nepohřbívá,
můžeš psáti beze strachu.

Má rypáček, nahoru, víc trošičku.
Ta dáma, z krámku odnaproti,
nevidí si přes něj na špičku.
Zdvořile ji pozdravíš, počkáš jen malou chviličku,
neodpoví ti, neodpoví ani na pozdrav.
Jako by jsi byl, nějaký lump, né-li vrah.
Na co si ta, paní hraje, je jak zpychlej páv.
Na princeznu, neb na královnu snad.
Ta snobí, dáma odnaproti, fialka.
K těmto snobům, to po pravdě,
vůbec nikoho neláká.
Co vůbec, o sobě si myslí, že ona je velký pán,
a ty jsi jen její onuce neb její žán.
Ta snobí, dáma odnaproti,
ti nikdy, neodpoví na pozdrav,
si asi myslí, že jsi lump, neb nějaký to vrah.
Ta snobí, dáma odnaproti, asi neví,
že jednou, taky bude, sedět nebo stát,
na miskách, těch starých chatrných vah.
Stejně jako, já, ty, my všichni...

Udělal si rohlíček,
zbrusu nový vozíček,
chleba na něj nadává,
že ho svézti nenechá!

Rohlíček mu na to říká,
vole, vozíček je moje pýcha!
Chlebík z toho celý rudý,
nakoupí si věci nový!

Děsivý a vraždící,
plíží se ulicí,
zničený pohromou,
stravován temnotou.

Pohled má ohnivý,
zbroj z krve nevinných,
meč z duší kradených,
přilbu z hlav smrtelných.

Zloděj duší,
nekonečný strach,
vládce temnot,
králů vrah.

Zlo to kráčící,
k domovu směřuje,
smrt za ním plující,
vroucně ho miluje.

Pokračování básničky

Andělíčku, můj strážníčku,
ať nemusím na rozcvičku.
Andělíčku, strážce můj,
na stráži za mě stůj.
Prosíme Tě na kolenou,
dej nám častou dovolenou.
Chraň nás dlouhých pochodů
a od mytí záchodů.

Pod našima okny, zelená je louka,
Jirka jako tetřev z okna na to kouká.

Až se lístek zazelená,
potom spadne dolů,
vojna bude ukončená,
sejdeme se spolu.

Myslím na svět, co mám ráda,
myslím na svět plnej hrůz.
Vždy pomůže mi vzácná rada,
co přichází jen od mých múz.

Když múza navštíví mou mysl,
mou mysl plnou živých snů,
hned pocítím života smysl,
už nebojím se dalších dnů.

Bojím se jen lidské zlosti
a špatných lidských vlastností,
kterých mám už sakra dosti,
mám dost i všeho sobectví.

Jen jedna vlastnost pro mě platí,
tou vlastností je upřímnost,
za kterou zlatem nezaplatí
žádná vybraná společnost.

Jen málo lidí se tímhle řídí,
upřímnosti není nikdy dost,
mé oči stále dobře vidí,
i v krásných očích poznaj zlost.

Každej člověk má svou vlastnost,
která má doživotní platnost,
s tou vlastností se narodíš,
i do hrobu s ní půjdeš,
mezitím však vyzkoušíš,
jak dlouhou cestu ujdeš.

Ta cesta není zas tak dlouhá,
snaž se využít všech možností,
pak nastane minuta pouhá,
ze vzpomínek jsou bolesti,
teď rozhoduje tvoje touha,
co udává směr rozcestí.

Hamty, hamty, hamty,
ať mám víc než tamty.