Láká mě ven jít noční...

Láká mě ven jít noční krajinou,
neotáčet se, hledat múzu svou...
Pro piloty je mlha těžkým kalibrem,
pro mě inspirací, proč nejít v noci ven?
Zavírám dveře, naposledy koukám za sebou,
mraky se po obloze taky zvlášť rychle neženou.
Cestou, co nikam nevede,
půjdu za tebou, né že ne...
Za kým že vlastně večer jíti mám,
za inspirací... kterou nějak postrádám.
Za světlem, za rozbřeskem k ránu...
projít tou noční mlhou až na druhou stranu...

A pak se ztratí sama za obzorem,
milovat, trpět, prát se s protislovem...
Jít proti zdem a snažit se prorazit,
smát se tomu a přitom nic nezkazit...
Chytit ji za ruku a nepouštět víc,
vždycky má všechno rub i líc.

Když už mě zradí i má vlastní chůze,
je čas zajít si někam na infuze.
Dostat do krve notnou dávku odvahy,
propadnout se uprostřed skrze podlahy
nebylo nejlepším nápadem...
A tak opět, jako každou noc hledám cestu,
cestu ven...