Jedem slazená

Cestuješ prastarou myšlenkou
jako kometa zahalená ledem.

Držíš mou auru plnou barev
a v rukou sklenici naplněnou vztahem ke mně.

Se slůvky podpory a prvkem věčnosti
závidět může i čaj slazen jarním medem.

Tvůj hlas mizí v melancholii mé touhy
s houževnatostí ovoce, jenž visí proti
přitažlivosti zemské vysoko ve větvích.

Slyším tvůj smích.
Topím se v očích tvých
jako zbloudilá vlaštovka v temných oblacích.

Vzdálenost dělí hrobovým klidem tvá slova
na tisíce nesrozumitelných písmen a zvuků.

Plamen protíná první kapka věčných dešťů...

Plamen, jenž se třepotá chladem...

Svíce, která byla zapomenuta na útesech oceánu...

Se slůvky podpory a prvkem věčnosti
upouštíš na zem sklenici naplněnou medem.

Med se vylil na zem, stal se jedem.

Kam tedy před bouří schovat se půjdem?

Jdu sám.

Jako kometa...

zahalená ledem.