Verše

Láska tělem prostupuje
a zároveň i duší,
nepozná, kdo nemiluje
někoho až po uši.

Už je to dávno
bylo to před lety
snad jsem byl prokletý
snad málo svatý
švihnout a mávnout
zamávat z erzety
pryč z této planety
nemohu
zatím

Možná jsem měl srdce z kamene
možná jsem měl srdce z cukrové vaty
uvnitř být zlomený
šťastný jen navenek
kdo vězí v plamenech
naději ztratí

Stačilo málo a mé věčné prokletí
bylo by se mnou ve vášnivém objetí
na věky věků
to by tak hrálo
žijem
a bez řečí

Trochu to obrečím
ač není to k breku

někdy se u tebe zastavím
v čase

dívat se budem až do rána do nebe

do roka padnem si do oka
zase

budu tvůj stín a ty budeš má ozvěna
ženich je bez ženy, nevěsta bez věna

po čase lásku zas pohřbili do země
rozvodem u soudu stvrdí to písemně

budou spolu... ale každý sám pro sebe

Hodně citů
nosím vskrytu
svojí duše,
plná už je.

Moje srdce teskně bije,
ztratilo víru, že žije
ten, koho by milovalo
a celé se mu oddalo...

Má láska je lilie,
která navždy přežije,
je naším osudem,
že spolu budem.

Kdo zná lásku, dobře ví,
že už ji nic nespraví.

Sotva láska do mého srdce vešla,
nádherná květina z ní vzešla
a od té doby
můj život zdobí.

Zamáčkl jsem pavouka,
teď už na mě nekouká.
Byl to asi voyer,
taky na to dojel.

Nebe nad hlavou
náhle ztrácím,
když opouštím lásku svou,
štěstí zvracím.