Verše

Sotva láska do mého srdce vešla,
nádherná květina z ní vzešla
a od té doby
můj život zdobí.

Zamáčkl jsem pavouka,
teď už na mě nekouká.
Byl to asi voyer,
taky na to dojel.

Nebe nad hlavou
náhle ztrácím,
když opouštím lásku svou,
štěstí zvracím.

S hluboko pod nulu zalezlou rtutí
zmrzlýma rukama teploměr svírá

pro změnu u kamen usedá s chutí
škrtnutím zápalky zasmrdí síra

podpálit noviny zima ho nutí
s přimrzlou náladou do ohně zírá
mrzne, až praští, vše zebe a studí
dobře ví, proč staré noviny sbírá

vždy, aby přiložil, v noci se budí
jakmile vyhasne, zima se vtírá

zamrzí že někdo v sauně se udí

a někoho musí hřát jenom víra

vidět svět a nebýt tiše
někdo by to mohl slyšet

všude tma a svíce zhaslé

člověk žasne, když se zasní
lidé vlastně nejsou šťastní

touhy máme, ale čas ne

jsem sběratel, sbírám klišé
zhoubný názor někde v břiše

kašlu na praskliny na skle

i se zanícenou dásní
myslíme si, že jsme krásní

nemohou nám to mít za zlé

Romantické příběhy
moc se mi líbí,
trocha lásky a něhy
hrozně mi chybí.

Něco krásného kolem krouží,
po čem moje srdce touží
tak moc, že to nejde vydržet,
stojí na tom celý můj svět.

Pravá láska léčí,
už ten pocit jen,
že můžeš být něčí,
je jako krásný sen.

Láska uvnitř mého nitra
vyklube se snad už zítra,
zatím ještě pořád váhám,
uvěřit zázraku se zdráhám.

Letní večery
jsou jako stvořené
pro moje nevěry,
manželka mě vyžene.