Verše

někdy se u tebe zastavím
v čase

dívat se budem až do rána do nebe

do roka padnem si do oka
zase

budu tvůj stín a ty budeš má ozvěna
ženich je bez ženy, nevěsta bez věna

po čase lásku zas pohřbili do země
rozvodem u soudu stvrdí to písemně

budou spolu... ale každý sám pro sebe

Hodně citů
nosím vskrytu
svojí duše,
plná už je.

Moje srdce teskně bije,
ztratilo víru, že žije
ten, koho by milovalo
a celé se mu oddalo...

Má láska je lilie,
která navždy přežije,
je naším osudem,
že spolu budem.

Kdo zná lásku, dobře ví,
že už ji nic nespraví.

Sotva láska do mého srdce vešla,
nádherná květina z ní vzešla
a od té doby
můj život zdobí.

Zamáčkl jsem pavouka,
teď už na mě nekouká.
Byl to asi voyer,
taky na to dojel.

Nebe nad hlavou
náhle ztrácím,
když opouštím lásku svou,
štěstí zvracím.

S hluboko pod nulu zalezlou rtutí
zmrzlýma rukama teploměr svírá

pro změnu u kamen usedá s chutí
škrtnutím zápalky zasmrdí síra

podpálit noviny zima ho nutí
s přimrzlou náladou do ohně zírá
mrzne, až praští, vše zebe a studí
dobře ví, proč staré noviny sbírá

vždy, aby přiložil, v noci se budí
jakmile vyhasne, zima se vtírá

zamrzí že někdo v sauně se udí

a někoho musí hřát jenom víra

vidět svět a nebýt tiše
někdo by to mohl slyšet

všude tma a svíce zhaslé

člověk žasne, když se zasní
lidé vlastně nejsou šťastní

touhy máme, ale čas ne

jsem sběratel, sbírám klišé
zhoubný názor někde v břiše

kašlu na praskliny na skle

i se zanícenou dásní
myslíme si, že jsme krásní

nemohou nám to mít za zlé