Verše

Ztracená je láska moje,
nevím, jestli ji dál chce to srdce moje.
Utrpení je to bolestivé,
avšak moje sebevědomí pomalu roste.

Vím, že jednou přijde den
a já šťastný budu jen.
Ta pravá někde lítá,
je někde v dáli a to moje srdce svírá.

Den co den, noc co noc,
volám pána boha o pomoc.
Vyslyš touhy mé prosím,
vždyť jsi přeci náš hospodin.

Ta moc, co láska si říká,
omotá si tě a pak se tě zříká.
Umí hřát, umí píchnout,
dál už nevím a chce se mi kýchnout... :-)

Ať ze mě ten smutek rychle vypluje,
tohle moje srdce na hlas skanduje.
Ale v hlavě tě pořád mám,
nevím, co s tím dělat mám...

Na kytaru ráda hraji,
nevím, co bych si bez ní počla.
Kouzelné struny pro ni mají,
v pěti na ni hrát jsem začala.

Teď třináct mi je,
hraji na ni každý den.
Hraji na zahradě, kde děda pivo pije,
hraji, i když sychravý je den.

Kytara jediná mi rozumí,
to ona všechno ví.
Různé krásné tony umí,
je krásnější než vlk, co o úplňku kvílí.

Píseň krásnou zahrát s ní dokážu,
jakou chceš,
ráda ti to ukážu,
tak jakou chceš?

Vůně s lesní hlínou
Se zetlelým jehličím v dlani
S modrým nebem nad hlavou
Mezi větvovím prosvítající
Hřejivé paprsky jara
To mám ráda
Petrklíče v zástupu
Malé, žluté koberečky

Nikdo neuvěří
Hřeješ, laskáš, slibuješ
A ty, člověče, chybuješ
Ona a on
On a ona
Slova lásky, bez lásky
Doteky
Vzdechy
Zelené mechy

Kde to jsme spolu?
Kam až zavedla nás cesta?
Ruku v ruce u potůčku
Kde kameny omývány jsou
Tancující bystřinou
Doplňující tóny zvuku
Kukaččí kuku kuku

Nádherná přírodo lesa
Před tebou klaním se
Krásné divadelní představení
Oponou nadýchaná nebesa
Žádné domy, žádná stavení
A přec
Stromové klenutí
Kamenné přemostění
Pomyslná komůrka

K našemu objetí postačí
Hudba, vůně
Nic nepotřebujeme více
Tvé ruce, tvé líce
Dvě tisknoucí se srdce

Sedím tady jen tak sám,
pořád na tě myslívám.
Ten pocit beznaděje mě užírá
a mé srdce těžce skomírá.

Vím, že ublížil jsem ti moc,
a to si neodpouštím každou noc.
Srdce jako hadr mám,
nevím, co s tím dělat mám.

Můj život nemá bez tebe smysl,
temnota zahltila moji mysl.
Ty jsi byla světlo mojí duše,
ale vystřelila jsi bolestivý šíp ze svojí kuše.

Ten šíp nese jméno odchod,
bolestivý to byl pro mě rozchod.
I s tím šípem dokážu žít,
ale ne s pocitem tě už nemít.

Vrať se, Míšo moje jediná,
já budu jen tvůj velký hrdina.
Píšu tuhle báseň, slzy mi tečou
a pode mnou je už lázeň.

Choval jsem se jako blázen,
co do pekla byl vhozen,
proto na kolenou tebe prosím,
vrať se mi, ať se zase pýchou nosím,
že tebe jenom mám,
svoji lásku a z lásky chrám...

Miluji tě, Míšo Smolíková, a nikdy nepřestanu!

Kytara je tvoje dobrá kamarádka,
z tvých úst zní v písničkách slova sladká,
s přehledem je sypeš z rukávu
a já usedám vedle tebe na trávu.

Panenka, Ovečka, Divnej smích
- i pařez by nad těmi tóny zjih.
Červená řeka - či Náklaďák,
s tebou jsem svobodná jako pták.

Můj dobrý kámo,
opravdu jsi srostlý s kytarou,
tak dřív než přijde ráno,
zahraj mi tvou píseň prastarou.

Tvé prsty hbité
si se strunami čile hrají,
zpíváš tak s citem,
až dech se z toho lehce tají.

Pak ve světle táboráku,
kde svědkem bylo hvězdné nebe,
sebral jsi z výšky křídla ptákům
a já prvně mohla být tak blízko tebe.

V pokoji tmavém
po stěně plující stíny,
uprostřed plamínek v oranžovém,
pozorují moje splíny.

Osvěžen vůní květin,
v mysli mé prázdnota,
do uší tóny rozdává
pomyslná nahota.

Tmavě zelenou do tmy
světlem protni.
Na oknech žaluzie
zakrývající romantické fantazie.

Nejseš tu se mnou,
já nejsem s tebou.
Závislá na citech,
závislost v pocitech.

Prožívám velká muka,
chybí mi tvá ruka,
co hladí křivky mé,
má, co hladí křivky tvé.

Hledám slova pro své činy.
Prázdné nitro bez příčiny.

„Teď! TEĎ zrovna tu byl!!”
Hlásí úřad patentový:

„Prakticky a úsporně
- funguje ten váš gril.”
„Bohužel však - ani tento
nápad - opět není nový!”

Jára Cimrman
- vymýšlí, co stačí jeho dech,
ten český Superman
je prostě geniální Čech.

Sestavil Telefon,
„Járovku”, hromosvod,
paměť má jako slon,
i když mu sláma čouhá z bot.

Nepředčí ho Edison,
ani geniální Bell,
je umělec a velký vzor,
co vždy „pod čepicí měl”.

Nápadů a dílek
- má plnou nůši,
je génius i poetický snílek
s jemnou uměleckou duší.

A s tímto geniálním talentem
se pyšní celé Čechy.
i když neuspěl s žádným patentem,
přesto nápadů měl plné „měchy”.

Nápady jdou kolem mne
A přece bych ráda
Napsala něco krásného
Pro někoho blízkého
Zavřu oči a sním
O samotě, bez tebe
Ve společnosti písní od Adama
Není můj, je pana Cohlena
Mám pocit
Že jsem se vrátila o pár let
Zpět
Jen trošku svojí zásluhou
Opravdu jen malou
Nataženou rukou
Pěšiny křižovatek
Směr do neznáma
Přesto cesta dvou
Jedna živočišná, reálná
Druhá hledající romantiku
Však propletené lesními zákoutími
A zpěvem ptáků
Nespočítal by jsi hnízda
Z místa
Kukačky též hledají
Kde a kam
Snídani má každý sám
Nepoznávám se
Mé myšlenky nabízím tak lehce
Cestopisné knihy mé duše
Milostné pocity v románové úpravě
Detektivky s napětím
Najdou se i lekce
Ze školní učebnice
Vzpomínky z historie
Při kterých srdce více bije
Ale žádné plánování
Žádné dlouhé časy společné
I pro ty krátké
Stojí za to riskovat
Se svým svědomím bojovat
Jen jestli síly postačí
Pro klepeta račí
Cesty křižovatek ve dvou

Na louce, kde potůček „hučí”,
co do zlata se sluncem zalila,
vzal jsi mě prvně do náručí
a já tvá ústa do dna vypila.

Okolo tůňky se stromy tyčí k nebesům
a koberec duhových květů sladce voní.
Já s tebou v objetí letím vstříc tajným snům
a opodál se pase stádo bílých koní...

Ta pohádkově obarvená květena
nás pod své roucho jemně uchopí...
... jsem láskou roztouženě zmámená,
kdo neprožil tu chvíli, mé city těžko pochopí.

Jsem ráda, že tě tady, lásko, mám
a hladím ti jemně tváře,
teď jako kniha se ti otvírám
a nahlédnout ti dám do mého snáře.

A když se naše sny propojí,
splynou v pohádkové nebe
a pod křehkými duhovými závoji
ti, lásko, daruji kousek sebe.

Výprodeje všude vykukují,
všichni se zapálením nakupují.
A nezapomeňte na vodu,
kde zažijete radost a pohodu.