Smutné básničky

Proklínám každou minutu, co jsem Ti věnovala,
proklínám rok, kdy jsem Tě milovala.
Myslela jsem, že Ty mě též,
ksakru... proč jsem nepoznala, že mi lžeš?

Bolí mě ta vzpomínka na Tebe,
bolíš mě Ty celý...

Bolí mě pohled z Tvých očí,
když vím, že jiskra mezi námi už nikdy nepřeskočí...

Bolí mě to, že jsi mi ublížil,
i to, že snad ke druhé ses přiblížil...

Bolí mě, že to byla jen hra,
jenže já jsem ta, co ji prohrála...

Bolí mě, když vidím, jak se usmíváš,
to mně se vysmíváš...?

Bolí mě ta doba, od našeho posledního okamžiku,
ode dne společného zániku...

Bolí mě, když na Tebe vzpomínám,
ve svých snech za Tebou potají chodívám...

Bolí mě ten kolotoč slz, smutku a trápení,
když vím, že se to asi nikdy nezmění...

Bolí mě ta hluboká rána v srdíčku,
utrápená jsem od hlavy až k malíčku...

Bolí mě ten pocit, že to nemůžu změnit,
že se budu stále trápit...

Bolí mě, že Tě mám pořád ráda,
že svým srdcem jsem ovládána...

Bolí mě, když se teď omlouváš,
vše za svou vinu si dáváš...

Bolí mě to, protože Tě chci zpět, pro sebe,
ale vím, že to nepůjde...

Bolí mě to, musím se naučit s tím žít,
snad jednou Ti to vše odpustím...

Bolí mě to a strašně moc...

Už nepíšeš mi: Mám Tě rád,
z lásky krásné zbyl jen prach,
vítr do něj lehce dých,
s ním odfoukl i můj smích,
teď už jenom vzpomínám,
jak jsi říkal: Mám Tě rád.

Dům ve tmě, v domě tma,
dům na samotě a ve tmě já,
a ve mně tma, sám v domě.
Na klíně chovám týden mrtvé kotě
- zemřelo steskem, asi dva dny po mně...

Oči bloudí po stropě
a hledají Tvůj stín,
mé srdce touží po Tobě
a marně čeká na svůj cíl.
Nikdy víc se na zemi nesejdem,
rudý kůň si Tě vzal,
své ruce k sobě nevzepnem,
zbývá mi už jen žal.
Však přijde čas, kdy i má duše
tam u nebeských bran,
bude stát nehnutě
a čekat na křídla bílých vran.
Pak spojíme se navždy
a nebude nám nic v cestě stát,
závidět nám bude každý
tu lásku, co nám chtěl život dát.

Smutný je život,
když tě nic netěší.
Přežít je hlavním cílem,
žít je až vedlejší.

Jak dva lidi vzdálené
od sebe sotva půl metru,
může dělit vzdálenost
tisíce kilometrů...

Mlha jako mléko hustá,
až to zaskočí,
oči Tvé na ni nestačí,
když v srdci mlhu máš,
oči milé nepotkáš!

Smrt milovaného
nespravedlnost je.

Ta láska, co to z nás jednou udělá?
Budem jak kočka z kůže stažená.
Budem se vrhat do propasti,
budem si lízat starosti.
Budem sedět na schodech před prahem,
tam, kam se oba nevejdem.