Smutné básničky

Ty pláčeš - neplač, vždyť smích je víc
a slzy jsou jen slova, co nikdo neslyší.
Nemysli, že není nikdo, nemysli, že nemáš nic,
nemysli, že nejsou verše jen Tobě nejbližší.

Ty perly, co Ti k nohám ve dvou řadách kanou,
nesluší Tvým tvářím a nezdobí Tvůj šat,
v nich nenalezneš slunce, tak odlož smutek stranou,
zavři knihu žalmů a nech mraky spát.

Neplač malá, vždyť úsměv za to stojí,
ten pomůže Ti rozlomit zámky všech pokladnic,
a stejně jako čas i smích Tvé rány zhojí,
vždyť radost je Tvé všechno a slzy jsou Tvé nic.

Jsi to ty, kdo zahnal
jaro zpátky,
zavinul květy
znovu do pupenců,
ze skrání květů
začal padat sníh...

Čas hrudky sněhu
změnil v kamení.
Začala jsem
hledat dutou vrbu.

Byl jsi to ty,
kdo poručil srdci:
„Sezame, zavři se,”
a nechal z něj trčet
bolestivý šíp!

Je prázdná.
Prázdnota v mé duši.
Žiju jako v tranzu.
Proplouvám dny bez cíle.
Jako loď, která ztratila směr.
Obklopena davem, přesto jsem sama.
Necítím radost ani smutek.
Necítím lásku ani nenávist.
Jen prázdnotu.
Jsem v ní uzavřená jako v bublině.

V omamné vůni šeříků,
pod bobulkami vína,
na hebkých dlaních měříku,
se krásně zapomíná.

Neúnavně si řeka proudí
a píseň ptáků je líná,
tam, kde i motýli odvážně loudí,
se krásně zapomíná.

Ach bože, ta krása, to ticho a klid!
Jen včelka si na kvítek sedá...
Tady se krásně dá doufat a snít,
ale zapomenout se nedá...

Trápeníčko, trápeníčko,
vzpomeň si na sluníčko,
a na sladký líbání,
utěší ti vzlykání.

Pláču... Protože miluji Tvé rty, ale ony už mě nelíbají.
Pláču... Protože plamínky Tvých očí se mi stále vyhýbají.
Pláču... Protože mi Tě všechno připomíná.
Pláču... Protože na Tvůj pohled se těžko zapomíná.
Pláču... Protože o Tebe usiluji marně.
Pláču... Protože se cítím na dně.
Pláču... Protože nemůžu být s Tebou.
Pláču... Protože mě ruce zebou.
Pláču... Protože mi docházejí síly.
Pláču... Protože není pohádkové víly, která všechno změnit může.
Pláču... Protože mi nedáš růže.
Pláču... Protože se ke mně stále otáčíš zády.
Pláču... Protože jsem nešťastná z toho, že Tě tak moc miluju.
Pláču... Protože už nechci žít, když s Tebou nemůžu být... Můj život bez Tebe je prázdný. Nikoho jiného jsem nechtěla, jen Tebe. NAVŽDY Tě budu milovat.

Miluji, a možná bych neměla,
avšak láska se mi vkradla do těla.
Rychle, tiše a bez váhání,
kdo by dokázal žít bez milování?
Éra lásky už pominula jistě
a nikdo neví, co bude příště.

O čem tyto řádky jsou?
O tom, jak miluji lásku svou.
O čem stále sním?
O lásce a cestě za štěstím.
O čem tato báseň je?
O tom, jak jsem Ti napsal ne.
Ublížil jsem Ti, to sama víš,
nechtěl jsem, to Ty nepochopíš.
Jsem smutný a stále sám,
žádné starosti už nevnímám.
Není Tebe,
není ani nebe.

Když padá ráno kapka rosy
- končí jedna noc.
Když stéká slza z dívčí tváře
- umírá jedna láska, jeden sen.

Stal jsem se tlejícím listím pod stromy,
zoufalstvím bloudění někam pryč od lidí,
a starostlivý vítr zahlazuje moje stopy,
vyrytou brázdu tu, jak na vodě za lodí.

Seřadili se v přísně strnulém postoji,
neteční svědci fatálního mého případu,
s napjatou kůrou, co by šedivými závoji,
funebráci buky, při smutečním obřadu.

Podzim utopil léto v moři žluté barvy,
letos, tak jako loni a v minulém století,
žlučovitý pozdrav přicházející zimy,
symbol bezvýchodnosti všeho snažení.

Ta zhoubná sebezničující vášeň přírody,
a naše nicotné soukromé všední starosti,
ve smutné panychidě zmaru rozlady,
jsou protikladem nekonečné marnosti.

Stejně jako ty v suchém listí stopy lítosti,
budou rychle zapomenuty lidské osudy,
a hořké vědomí bezmoci proti věčnosti,
každou rozdrásá duši citlivou na kusy.