Smutné básničky

Utichlo srdce znavené,
nebylo z ocele, nebylo z kamene.
Utichlo a šlo spát,
budeme na něj věčně vzpomínat.

Když umírá kytka, druhá z poupěte kvete.
Když umírá láska, jedno srdce chladne, druhé krvácí.
Tak proč milovat...

Chtěla bych usnout,
mít spánek dlouhý a klidný,
spát a zapomenout,
na bolest srdce, cit nevlídný.

Proč trápí mě pořád,
myšlenka na Tebe,
vždyť Ty jsi neřád,
co nepatří do nebe!

Čert proto aby Tě do pekla vzal,
a věčný pokoj - zapomnění - mi dal!

Co já nebohá počnu si bez lásky?
K večeři peču si vepřové ocásky.
Pečivo pokládám na mísu z proutí,
nezbedné ocásky čile se kroutí.
Jen si tak přemítám, komu že patřily,
na koncích prasátek vrtule tvořily!
Jsou totiž stočené do tvaru vývrtky,
už čmárám na čtvrtky kvalitní náčrtky.
Až budou ocásky ležet v mém bříšku,
ze čtvrtek slepím si prasečí knížku.
Po ránu kladu si záludné otázky
- stačí mi ke štěstí prasečí ocásky?

Chtěl bych být jen s Tebou,
mé tělo duše opouští,
myslel jsem, že našel jsem tu pravou,
teď sám jsem, jak písek na poušti.

Chtěl jsem být jen s Tebou,
každý den sladkou pusinku Ti dát,
proč změnilo se všechno,
vždyť mám Tě přece tolik rád.
Nevím, co teď dělat mám,
čím dál hloub se propadám...

Kéž bych mohl vrátit čas,
kéž by šlo vrátit naši lásku.
Tu, co spojila kdysi nás.
Vím, že chyboval jsem a zasloužím si trest,
tak zkus mi pomoct, už nevím, jak dál to snést.

Miluju Tě srdcem a vím, že všeho bych se vzdal,
jen mě prosím pochop, bez Tvé lásky neumím žít dál.
Proč nejdeš za mnou a nechceš polibek mi dát,
vždyť ty to nevidíš, jak mám Tě pořád tolik rád?

Měj se krásně, lásko, už nevím, co dál psát,
Ty však víš, že pro mě jsi jediná, tak budu čekat dál.
Už lepším budu, už odehnal jsem své špatné já,
chci být zas šťastný a lásku svou Ti dát.

Chci zas, abychom se spolu smáli,
a životem si krásně proplouvali.
Snad mi odpustíš a vezmeš si mě zpátky,
budu dál doufat, miluju Tě, už nikdy žádné hádky...

Proklínám každou minutu, co jsem Ti věnovala,
proklínám rok, kdy jsem Tě milovala.
Myslela jsem, že Ty mě též,
ksakru... proč jsem nepoznala, že mi lžeš?

Bolí mě ta vzpomínka na Tebe,
bolíš mě Ty celý...

Bolí mě pohled z Tvých očí,
když vím, že jiskra mezi námi už nikdy nepřeskočí...

Bolí mě to, že jsi mi ublížil,
i to, že snad ke druhé ses přiblížil...

Bolí mě, že to byla jen hra,
jenže já jsem ta, co ji prohrála...

Bolí mě, když vidím, jak se usmíváš,
to mně se vysmíváš...?

Bolí mě ta doba, od našeho posledního okamžiku,
ode dne společného zániku...

Bolí mě, když na Tebe vzpomínám,
ve svých snech za Tebou potají chodívám...

Bolí mě ten kolotoč slz, smutku a trápení,
když vím, že se to asi nikdy nezmění...

Bolí mě ta hluboká rána v srdíčku,
utrápená jsem od hlavy až k malíčku...

Bolí mě ten pocit, že to nemůžu změnit,
že se budu stále trápit...

Bolí mě, že Tě mám pořád ráda,
že svým srdcem jsem ovládána...

Bolí mě, když se teď omlouváš,
vše za svou vinu si dáváš...

Bolí mě to, protože Tě chci zpět, pro sebe,
ale vím, že to nepůjde...

Bolí mě to, musím se naučit s tím žít,
snad jednou Ti to vše odpustím...

Bolí mě to a strašně moc...

Už nepíšeš mi: Mám Tě rád,
z lásky krásné zbyl jen prach,
vítr do něj lehce dých,
s ním odfoukl i můj smích,
teď už jenom vzpomínám,
jak jsi říkal: Mám Tě rád.

Dům ve tmě, v domě tma,
dům na samotě a ve tmě já,
a ve mně tma, sám v domě.
Na klíně chovám týden mrtvé kotě
- zemřelo steskem, asi dva dny po mně...

Oči bloudí po stropě
a hledají Tvůj stín,
mé srdce touží po Tobě
a marně čeká na svůj cíl.
Nikdy víc se na zemi nesejdem,
rudý kůň si Tě vzal,
své ruce k sobě nevzepnem,
zbývá mi už jen žal.
Však přijde čas, kdy i má duše
tam u nebeských bran,
bude stát nehnutě
a čekat na křídla bílých vran.
Pak spojíme se navždy
a nebude nám nic v cestě stát,
závidět nám bude každý
tu lásku, co nám chtěl život dát.