Smutné básničky

Smutný je život,
když tě nic netěší.
Přežít je hlavním cílem,
žít je až vedlejší.

Jak dva lidi vzdálené
od sebe sotva půl metru,
může dělit vzdálenost
tisíce kilometrů...

Mlha jako mléko hustá,
až to zaskočí,
oči Tvé na ni nestačí,
když v srdci mlhu máš,
oči milé nepotkáš!

Smrt milovaného
nespravedlnost je.

Ta láska, co to z nás jednou udělá?
Budem jak kočka z kůže stažená.
Budem se vrhat do propasti,
budem si lízat starosti.
Budem sedět na schodech před prahem,
tam, kam se oba nevejdem.

Byl večer a na obloze svítily hvězdy,
a díval jsem se do tvých očí jako tehdy,
a zase jsem v nich viděl oči šelmy, které mě okouzlily.
Tvůj pohled byl jako tygr, který se chystá na lov,
ale i pohled kočky, která si hraje s myší,
a která jenom slyší, jak jí říkám, že jí to dneska sluší.
Ale říkám jí to očima a při tom krásný večer začíná,
jsi ta, která vypadá jako anděl, ale v duši je ďábel!
Sníme spolu o ráji, který je v pralese,
a který velkou lásku s náma unese!
Kokosové palmy spí a dva zamilovaní jenom sní.
Průzračná voda stéká po těle,
kapičky lechtají a jen tak toho nenechají.
Měsíc s hvězdami se pyšní svou krásou
a květiny se po vodě nesou,
svíčky kolem svítí,
a jde slyšet jenom padající listí.
Mám tě moc rád,
a dokázal bych si s tebou celou noc povídat,
dívat se ti do tvých krásných očí,
ale my spolu nemůžeme být,
protože tvé srdce nedovolí ublížit člověku,
který je pro tebe vším,
a proto si o našem ráji můžeme nechat jenom zdát,
a tak by to mělo asi zůstat,
i když mi to rve srdce,
a to šílené pokušení se nemělo nikdy stát,
ale stalo se a já teď nevím, co s tím,
protože vždy, když tě uvidím,
nejradši bych tě unesl,
a do ráje bych tě odnesl,
a strávil bych tam s tebou celý svůj život.
Ale musíme jít každý svou cestou
a já už svou cestu našel a ta cesta je samota,
která se mnou půjde až do konce života!

Život časem člověka mění...

Táto, táto, táto můj,
víra se lehce ztrácí.

A NĚKDY se už nevrátí.

Prosím už to nepodceňuj,
nemyslím to v legraci.

Víra jak papír je křehká,
zmuchlat jej jde zlehka,
ale vrátit jej zpátky, narovnat?

Jde to? Zkus to s novým archem porovnat.

Zůstaly šrámy, sem tam i trhlina.

Vezmi knihu a papír do ní vlož,
tou knihou třeba stůl podlož,
papír zas bude jak nový arch,
jen delší dobu to trvá,
knihu pokryje třeba i prach,
tak i víra v člověka se chová.

Táto, táto, táto můj,
já budu za Tebe bojovat stůj co stůj,
zkusíme zas spolu
vytáhnout knihu zpod stolu,
dřív než pokryje ji prach
a v našem vztahu by zůstalo jen slovo...
slovo KRACH.

Chci získat víru zpátky v Tebe,
aby byla čistá jak letní nebe.

Vždyť jsi můj táta, táta jediný,
s mým princem máte stejně jmeniny,
jediní dva muži, co v srdci mám,
takové už nikdy nikde nepoznám.

Táto, táto, táto můj,
ten boj pro nás dva vybojuj.
A hlavně...
hlavně se mi opatruj!

Je násilnická, zlá, ukrutná a bodá jako trn.
Je-li tak zlá, bodni též a popřeš lásku.
Nedokážu popsat tu bolest!
Nejraději bych křičela a v nouzi se i zabila!
Bože, proč mě ta bolest tolik ničí?!
Proč mě drží v kobce kostlivec jako svou milovanou?!
Ptám se, proč? PROČ!
Naději žít mi snad jen už dává
moje máma a nejlepší kamarádka,
ty ve mně probouzejí kousek šťastné holky.
Pak je to hudba, ta ve mně vyvolává touhu,
aby svět už nebyl svět,
ale království věčného mládí a lásky.
Je to neuvěřitelné ráno,
vstaneš a všechno je úplně stejné jako včera,
avšak jiné...
Tvé rty naposledy naberou dechu!

Neplač už pro toho kluka,
který se o Tvé city vsadil,
neplač už pro toho kluka,
který o Tebe pohledem dřív snad ani nezavadil...

Neplač už pro toho kluka,
který možná měl a má tě pořád rád,
neplač už pro toho kluka,
který chce být Tvůj kamarád...

Déšť padá, déšť padá,
z myšlenky je jen nálada,
z nálady smutná déšť
a když už nepřátel není,
člověk sám na sebe padá!