Smutné básničky

Smutno je v horách,
když vítr větve láme.
Smutnější však je,
když chlapec dívku zklame.

Tehdy jsem krájela strach,
zoufalství a tak.
Vždyť ty víš, co to udělá,
když jseš jak švestka nahnilá.
Spadneš k zemi, tam, kde je chlad,
kde nejsi nic než troska snad.
Kdo z nás dvou to udělá?
Zbyde z nás švestka nahnilá.
Ne-li nic!

Ztrácíš se mi,
jsi mé nebe na zemi.
Odcházíš pomalu, ale jistě.
Nevím, zda vrátíš se mi ještě.
Pro tebe tu jsem,
temnou nocí i dlouhým dnem.
Milovat tě stále budu,
nadávám jen osudu!
Že tebe mi vzít chce,
a pak nevrátíš se více.
Toho dne já bojím se,
kdy řekneš, ztrácím se.
Jsi pro mě celý život,
minulost, i přítomnost.
Byl bys i budoucnost,
nevím ale, jestli dobrá jsem ti dost!
Bojím se, že brzy řekneš mi,
jdi si vlastní cestou!

Ptá se láska přátelství:
„Co tu děláš,
když jsem tady já?”
A přátelství tiše odpoví:
„Jsem tady, abych utíralo slzy,
které ty způsobíš!”

Já kráčím cestou klikatou,
já život těžký poznávám.
Jak touha bývá ohnivou,
jak bolest hořce skrývám.
Až naposledy vykvete,
můj tulipán nadějí,
tak z míry mě pak vyvede,
a skryje se raději.
Než aby sbohem mi pak dal,
počkal na odpuštění.
Než aby duši mou sebral,
dál šťastné nadělení.
Pokud mě rozum neklame,
a srdce pořád bije,
pak naposledy vzpomene,
jak s láskou se mi žije.

Utichlo srdce znavené,
nebylo z ocele, nebylo z kamene.
Utichlo a šlo spát,
budeme na něj věčně vzpomínat.

Když umírá kytka, druhá z poupěte kvete.
Když umírá láska, jedno srdce chladne, druhé krvácí.
Tak proč milovat...

Chtěla bych usnout,
mít spánek dlouhý a klidný,
spát a zapomenout,
na bolest srdce, cit nevlídný.

Proč trápí mě pořád,
myšlenka na Tebe,
vždyť Ty jsi neřád,
co nepatří do nebe!

Čert proto aby Tě do pekla vzal,
a věčný pokoj - zapomnění - mi dal!

Co já nebohá počnu si bez lásky?
K večeři peču si vepřové ocásky.
Pečivo pokládám na mísu z proutí,
nezbedné ocásky čile se kroutí.
Jen si tak přemítám, komu že patřily,
na koncích prasátek vrtule tvořily!
Jsou totiž stočené do tvaru vývrtky,
už čmárám na čtvrtky kvalitní náčrtky.
Až budou ocásky ležet v mém bříšku,
ze čtvrtek slepím si prasečí knížku.
Po ránu kladu si záludné otázky
- stačí mi ke štěstí prasečí ocásky?

Chtěl bych být jen s Tebou,
mé tělo duše opouští,
myslel jsem, že našel jsem tu pravou,
teď sám jsem, jak písek na poušti.

Chtěl jsem být jen s Tebou,
každý den sladkou pusinku Ti dát,
proč změnilo se všechno,
vždyť mám Tě přece tolik rád.
Nevím, co teď dělat mám,
čím dál hloub se propadám...

Kéž bych mohl vrátit čas,
kéž by šlo vrátit naši lásku.
Tu, co spojila kdysi nás.
Vím, že chyboval jsem a zasloužím si trest,
tak zkus mi pomoct, už nevím, jak dál to snést.

Miluju Tě srdcem a vím, že všeho bych se vzdal,
jen mě prosím pochop, bez Tvé lásky neumím žít dál.
Proč nejdeš za mnou a nechceš polibek mi dát,
vždyť ty to nevidíš, jak mám Tě pořád tolik rád?

Měj se krásně, lásko, už nevím, co dál psát,
Ty však víš, že pro mě jsi jediná, tak budu čekat dál.
Už lepším budu, už odehnal jsem své špatné já,
chci být zas šťastný a lásku svou Ti dát.

Chci zas, abychom se spolu smáli,
a životem si krásně proplouvali.
Snad mi odpustíš a vezmeš si mě zpátky,
budu dál doufat, miluju Tě, už nikdy žádné hádky...