Smutné básničky

V omamné vůni šeříků,
pod bobulkami vína,
na hebkých dlaních měříku,
se krásně zapomíná.

Neúnavně si řeka proudí
a píseň ptáků je líná,
tam, kde i motýli odvážně loudí,
se krásně zapomíná.

Ach bože, ta krása, to ticho a klid!
Jen včelka si na kvítek sedá...
Tady se krásně dá doufat a snít,
ale zapomenout se nedá...

Trápeníčko, trápeníčko,
vzpomeň si na sluníčko,
a na sladký líbání,
utěší ti vzlykání.

Pláču... Protože miluji Tvé rty, ale ony už mě nelíbají.
Pláču... Protože plamínky Tvých očí se mi stále vyhýbají.
Pláču... Protože mi Tě všechno připomíná.
Pláču... Protože na Tvůj pohled se těžko zapomíná.
Pláču... Protože o Tebe usiluji marně.
Pláču... Protože se cítím na dně.
Pláču... Protože nemůžu být s Tebou.
Pláču... Protože mě ruce zebou.
Pláču... Protože mi docházejí síly.
Pláču... Protože není pohádkové víly, která všechno změnit může.
Pláču... Protože mi nedáš růže.
Pláču... Protože se ke mně stále otáčíš zády.
Pláču... Protože jsem nešťastná z toho, že Tě tak moc miluju.
Pláču... Protože už nechci žít, když s Tebou nemůžu být... Můj život bez Tebe je prázdný. Nikoho jiného jsem nechtěla, jen Tebe. NAVŽDY Tě budu milovat.

Miluji, a možná bych neměla,
avšak láska se mi vkradla do těla.
Rychle, tiše a bez váhání,
kdo by dokázal žít bez milování?
Éra lásky už pominula jistě
a nikdo neví, co bude příště.

O čem tyto řádky jsou?
O tom, jak miluji lásku svou.
O čem stále sním?
O lásce a cestě za štěstím.
O čem tato báseň je?
O tom, jak jsem Ti napsal ne.
Ublížil jsem Ti, to sama víš,
nechtěl jsem, to Ty nepochopíš.
Jsem smutný a stále sám,
žádné starosti už nevnímám.
Není Tebe,
není ani nebe.

Když padá ráno kapka rosy
- končí jedna noc.
Když stéká slza z dívčí tváře
- umírá jedna láska, jeden sen.

Stal jsem se tlejícím listím pod stromy,
zoufalstvím bloudění někam pryč od lidí,
a starostlivý vítr zahlazuje moje stopy,
vyrytou brázdu tu, jak na vodě za lodí.

Seřadili se v přísně strnulém postoji,
neteční svědci fatálního mého případu,
s napjatou kůrou, co by šedivými závoji,
funebráci buky, při smutečním obřadu.

Podzim utopil léto v moři žluté barvy,
letos, tak jako loni a v minulém století,
žlučovitý pozdrav přicházející zimy,
symbol bezvýchodnosti všeho snažení.

Ta zhoubná sebezničující vášeň přírody,
a naše nicotné soukromé všední starosti,
ve smutné panychidě zmaru rozlady,
jsou protikladem nekonečné marnosti.

Stejně jako ty v suchém listí stopy lítosti,
budou rychle zapomenuty lidské osudy,
a hořké vědomí bezmoci proti věčnosti,
každou rozdrásá duši citlivou na kusy.

Je mi smutno, stále víc.
Nedoufám už vůbec v nic.
Kdysi jsem se jenom smála,
stále měla kamaráda.
Teď už jsem jak kůl v plotě,
stále, pořád o samotě.
Achich ouvej, mě to bolí,
potřebuji pohlazení.
Jenom letmý dotek stačí,
a budeme kamarádi.
Stále doufám ještě víc,
nezbude mně asi nic.
Jenom v koutě tiše doufat
a už více nenaříkat.

Osude, mám z tebe strach,
tak nech mě už bejt,
zahrál sis se mnou,
tak co na mě vidíš?
Do země zašláps mě,
zatlouk jak nejt.
Mé slzy neuvidíš!

Chybíš mi ve dne, v noci,
máš mě celou ve své moci.
Chybíš mi, když se směješ,
chybí mi, jak mě rukama hřeješ.
Chybí mi každý kousek tvého těla,
teď bych tě nejradši u sebe měla.
Chybí mi, jak se na mě díváš,
miluju slova, které při tom říkáš.
Chybí mi tvůj neupravený vlas,
chybí mi tvůj hluboký hlas.
Miluju, když se stydíš,
chybí mi tvé oči,
které září, když mě vidíš.