Smutné básničky

Když padá ráno kapka rosy
- končí jedna noc.
Když stéká slza z dívčí tváře
- umírá jedna láska, jeden sen.

Stal jsem se tlejícím listím pod stromy,
zoufalstvím bloudění někam pryč od lidí,
a starostlivý vítr zahlazuje moje stopy,
vyrytou brázdu tu, jak na vodě za lodí.

Seřadili se v přísně strnulém postoji,
neteční svědci fatálního mého případu,
s napjatou kůrou, co by šedivými závoji,
funebráci buky, při smutečním obřadu.

Podzim utopil léto v moři žluté barvy,
letos, tak jako loni a v minulém století,
žlučovitý pozdrav přicházející zimy,
symbol bezvýchodnosti všeho snažení.

Ta zhoubná sebezničující vášeň přírody,
a naše nicotné soukromé všední starosti,
ve smutné panychidě zmaru rozlady,
jsou protikladem nekonečné marnosti.

Stejně jako ty v suchém listí stopy lítosti,
budou rychle zapomenuty lidské osudy,
a hořké vědomí bezmoci proti věčnosti,
každou rozdrásá duši citlivou na kusy.

Je mi smutno, stále víc.
Nedoufám už vůbec v nic.
Kdysi jsem se jenom smála,
stále měla kamaráda.
Teď už jsem jak kůl v plotě,
stále, pořád o samotě.
Achich ouvej, mě to bolí,
potřebuji pohlazení.
Jenom letmý dotek stačí,
a budeme kamarádi.
Stále doufám ještě víc,
nezbude mně asi nic.
Jenom v koutě tiše doufat
a už více nenaříkat.

Osude, mám z tebe strach,
tak nech mě už bejt,
zahrál sis se mnou,
tak co na mě vidíš?
Do země zašláps mě,
zatlouk jak nejt.
Mé slzy neuvidíš!

Chybíš mi ve dne, v noci,
máš mě celou ve své moci.
Chybíš mi, když se směješ,
chybí mi, jak mě rukama hřeješ.
Chybí mi každý kousek tvého těla,
teď bych tě nejradši u sebe měla.
Chybí mi, jak se na mě díváš,
miluju slova, které při tom říkáš.
Chybí mi tvůj neupravený vlas,
chybí mi tvůj hluboký hlas.
Miluju, když se stydíš,
chybí mi tvé oči,
které září, když mě vidíš.

Před její krásou padám,
její přítomnost miluji,
pro ni jsem však vzduch,
nevím, proč takovou láskou
trápí mě sám Bůh...

Ticho a tma,
prázdnota a zmar,
chtěl jsem ji milovat,
však jiný dostal ten dar.

Bez lásky se nedá žít,
život ztrácí smysl,
láska už se nedá vrátit,
smutná je má mysl.

Stůj, počkej, nikam nechoď,
chceš snad jinde zakotvit svou novou loď?
Zanecháváš za sebou rozbouřené moře,
začneš snad nový život? V jiné noře?
Nemůžeš opustit své staré kotviště,
je to přece tvé dlouhodobé bydliště.
Nemůžeš se schovávat stále před námi,
jen proto, že chceš objevovat nové korály.
I ta touha po poznání tě omrzí,
a ty si to pak uvědomíš a velice tě to zamrzí.
Neodcházej prosím pryč!
Umírni svůj plachý bič,
který tě žene kupředu se dát
a se životem se pevně rvát.
Prosím zůstaň...

Pro Tebe jsem se ráno probouzela,
s Tebou chtěla jsem večer usínat,
na Tebe denně jsem se těšívala,
s Tebou chtěla jsem život prožívat.

Jak krátký čas té Tvojí lásky,
tak velká bolest do srdce mi bodá,
na čele nové tvoří se vrásky,
myšlenka na Tebe ve mně hlodá.