Smutné básničky

Venku se už stmívá,
myšlenky jsou zmatené,
nikdo se na mě neusmívá,
stýská se mi - Tobě ne?

Je mi třicet pryč,
v srdci žár, na jazyku led,
místo života dlouhý bič,
prásknout s ním chtěl bych hned.

V hlavě třináctá komnata,
plná pavučin a smetí,
láska jako životní podstata,
vstoupit smíš jen s odvahou v objetí.

Touha jak dlouhé korále,
místo prožitků snění,
čekání na femme fatale,
jen ve verších mám své jmění.

Písmenky nelze se vykoupit,
ani smýt ze sebe hříchy,
možná jen kousek touhy uloupit,
v zrcadle milosrdenství odraz pýchy.

Láska jako esemeska,
obrázky místo dotyků,
ze vztahů tragická freska,
hořký smích místo vzlyků.

Tohle jsou puzzle mého života,
se spoustou špatných dílků,
v dlaních prázdno, na rtech němota,
to je osudem všech snílků...

Cítím tvé rty,
cítím tvé dotyky,
cítím vše, co hřálo nás,
když jsme se smáli
a lásku si užívali.
Ztrácím teď vše,
co jsem kdy milovala.
Tebe...

Proč malý moment ti zničí celý život.
Jedna vteřina a zhroutí se ti všechno.
A teď se jenom ptáš, jak se to mohlo stát.
A jak tomu zabránit.

Teď mi nezbývá než sedět vedle tebe na posteli,
držet tě za ruku a doufat, že to bude jako dřív.
Slyším, jak ti srdce pomalu bije
a vzpomínám na ty krásný chvíle.

Proč malý moment ti zničí celý život.
Jedna vteřina a zhroutí se ti všechno.
A teď se jenom ptáš, jak se to mohlo stát.
A jak tomu zabránit.

Jestli mě slyšíš, chci,
abys věděla, že jsi byla pro mě to nej v životě.
Usměvavá jako slunce v létě, když hřeje,
krásná jako kytka, co na jaře kvete,
veselá jako barevné listí na podzim,
tvá kůže jemná jako nově napadnutý sníh.

Proč stačí okamžik,
jedna blbá vteřina a zhroutí se ti všechno, cos měl.
Nechci, abys zavřela oči,
pustila mou ruku, co mi teď držíš,
nechci, aby tvé srdce přestalo bít
a tys odešla ode mne navždy.

Až ti zhasne svíčka
a půjdeš do nebe,
děkuju ti za všechno a hlavně za tebe.
Sedím doma a koukám na hvězdy,
přes slzy pomalu nevidím,
a marně tu čekám na tebe,
marně tu čekám, lásko, na tebe.

Tak proč malý moment ti zničí celý život.
Jedna vteřina a zhroutí se ti všechno.
A teď se jenom ptáš, jak se to mohlo stát.
A jak tomu zabránit.

Proč radost střídá smutek,
smích zas pláč.
A smích zas pláč.

Vypila jsem horký kalich osudu,
potřebuji Tě a ochutnat s Tebou lásku ve vzduchu.
S Tebou utíkat na nebi po mraku,
nespadnout a držet se, jak na pohádkovém draku.
Božská zahrada nám bude otevřena,
neboj se, tam se láska podvést nedá!

Ty pláčeš - neplač, vždyť smích je víc
a slzy jsou jen slova, co nikdo neslyší.
Nemysli, že není nikdo, nemysli, že nemáš nic,
nemysli, že nejsou verše jen Tobě nejbližší.

Ty perly, co Ti k nohám ve dvou řadách kanou,
nesluší Tvým tvářím a nezdobí Tvůj šat,
v nich nenalezneš slunce, tak odlož smutek stranou,
zavři knihu žalmů a nech mraky spát.

Neplač malá, vždyť úsměv za to stojí,
ten pomůže Ti rozlomit zámky všech pokladnic,
a stejně jako čas i smích Tvé rány zhojí,
vždyť radost je Tvé všechno a slzy jsou Tvé nic.

Jsi to ty, kdo zahnal
jaro zpátky,
zavinul květy
znovu do pupenců,
ze skrání květů
začal padat sníh...

Čas hrudky sněhu
změnil v kamení.
Začala jsem
hledat dutou vrbu.

Byl jsi to ty,
kdo poručil srdci:
„Sezame, zavři se,”
a nechal z něj trčet
bolestivý šíp!

Je prázdná.
Prázdnota v mé duši.
Žiju jako v tranzu.
Proplouvám dny bez cíle.
Jako loď, která ztratila směr.
Obklopena davem, přesto jsem sama.
Necítím radost ani smutek.
Necítím lásku ani nenávist.
Jen prázdnotu.
Jsem v ní uzavřená jako v bublině.

V omamné vůni šeříků,
pod bobulkami vína,
na hebkých dlaních měříku,
se krásně zapomíná.

Neúnavně si řeka proudí
a píseň ptáků je líná,
tam, kde i motýli odvážně loudí,
se krásně zapomíná.

Ach bože, ta krása, to ticho a klid!
Jen včelka si na kvítek sedá...
Tady se krásně dá doufat a snít,
ale zapomenout se nedá...

Trápeníčko, trápeníčko,
vzpomeň si na sluníčko,
a na sladký líbání,
utěší ti vzlykání.