Když ve škole sedím,
dopředu hledím,
nic nevnímám,
na tebe vzpomínám.

Na to, jak kdysi jsem tě nenáviděla
a byla ráda, když tě neviděla.
Teď je to však jiné,
i když v jednom je to shodné.

Tehdy i teď, kdy odlišné city než ty mám,
však lásku ti klidně dám,
chci na to nemyslet
a vše si v klidu promyslet.

Řekl jsi „Mám tě rád”,
a já ti nevěřila,
možná je to tak pořád,
možná ale jsem ti uvěřila.

Jedno ale vím,
že sil zapomenout nemám,
asi je to tím,
že tě ráda mám.

Zapomenout, a nemyslet na to,
že o mě zájem nemáš,
a já trpím proto,
že zapomenout mi nepomáháš.

Říkáš, že mě nechápeš,
proč chci zapomenout,
a možná v tom tápeš,
i když nevědomky mi vše musíš připomenout.

Že tě stále ráda mám
a nemyslet na tebe nezvládám.
Proto se trápím ještě více,
když vím, že šancí nemám více.

Vidím, jak se chováš k jiným,
a jak se chováš ke mně.
Nevíš, co v ty chvíle cítím,
ani city, co chovám k tobě.

Vidím pohledy, které vysíláš,
ke mně však ne,
ale k holkám, které denně vídáš,
nebo klidně obrazu v okně.

Shrňme to tedy teď,
nechápeš mě a já nechápu tebe,
myslím, že mezi námi vyrostla zeď,
která sahá až do nebe.

Já na jedné straně,
kde nezbývá naděje žádná,
poslat vzkaz alespoň po vráně,
kdy ani odpověď nebude kladná.

Ty na té opačné,
kde máš lidí plno,
možnosti značné,
však mě ale bude po tobě smutno.

Proto hned ti říkám, že tě ráda mám,
nevíš však jak moc.
Když tě slýchám a když tě vídám,
tak hned potřebuju pomoc.

Zapomenout a nemyslet,
musím si však promyslet,
zda trpět cenu má,
avšak za odměnu já to nedělám.