Když slunce zapadá

Slunce klidně zapadá,
a já stále více propadám teď zármutku.
Tma kraj zvolna napadá,
a já zase utápím se ve svém smutku.
Hned vzala si mě samota,
když jsi navždy odešla,
a mučí duši mou.
Duši, do které jsi světlo dala,
tvá smrt si ho však ráda vzala,
a srdce, o které jsi pečovala,
v bolesti jsi zanechala,
bylas mojí jedinou.
Když jsi navždy odešla,
žal se stal mým pánem,
má láska k tobě nepřešla,
vzlyká nad ztraceným rájem.
A slunce dávno zapadlo,
tak jako každý den,
a mě i dnes napadlo,
proč tu ještě jsem.