Básničky 1881 - 1890 / 2107
Teď myslím jen na tebe,
už nevím, co bez tebe,
nevím, co mám dělat,
jestli ti mám volat,
když ti ale zavolám,
co potom zas udělám.
Když mi to však nezvedneš,
budu zase moc brečet.
Bohužel už je to tak,
nade mnou je černý mrak.
Ten mi smůlu přináší,
zase budu v nesnázích.
už nevím, co bez tebe,
nevím, co mám dělat,
jestli ti mám volat,
když ti ale zavolám,
co potom zas udělám.
Když mi to však nezvedneš,
budu zase moc brečet.
Bohužel už je to tak,
nade mnou je černý mrak.
Ten mi smůlu přináší,
zase budu v nesnázích.
Proč mě nemá rád,
proč chce být jenom můj kamarád?
Nemiluju nikoho jiného než tebe,
protože mi tě svěřilo nebe.
Láska je krásná, ale když tě potká v špatnou chvíli,
tak promění se v hororovou míli.
Je hnus žít, když nemám proč,
protože život pro mě je jak smrtící kolotoč.
Miluju tě moc a moc,
má láska k tobě má kouzelnou moc.
proč chce být jenom můj kamarád?
Nemiluju nikoho jiného než tebe,
protože mi tě svěřilo nebe.
Láska je krásná, ale když tě potká v špatnou chvíli,
tak promění se v hororovou míli.
Je hnus žít, když nemám proč,
protože život pro mě je jak smrtící kolotoč.
Miluju tě moc a moc,
má láska k tobě má kouzelnou moc.
Moje láska mi dnes psala,
že mne nemá vůbec ráda.
Že se se mnou rozchází,
a srdíčko mi tím vrací.
Je to bolest veliká,
žiju s bolestí,
jsem na ni sám.
že mne nemá vůbec ráda.
Že se se mnou rozchází,
a srdíčko mi tím vrací.
Je to bolest veliká,
žiju s bolestí,
jsem na ni sám.
V jeden okamžik mi někdo změnil život
i pohled na svět.
Byl jsi to Ty, lásko.
Zlé chvíle jsi prokládal těmi krásnými.
Dělal jsi to tak dlouho, až vznikl velký štos.
Vzala jsem ho a svázala.
Vznikla kniha o 365 stránkách,
jmenuje se VZPOMÍNKA.
Napsal jsi ji Ty,
svou přítomností i nepřítomností,
hříchem i odpuštěním,
slovy i mlčením,
polibky i pohlazením.
Tu knížku znám nazpaměť,
tolik slov... tolik vět...
končí slovem ODPOUŠTĚT.
Zavírám ji a ukládám na zvlášť vyhrazené místo
s úctou, co si zaslouží.
Těch 365 stran je tíha,
ale nesu ji s lehkostí a pýchou,
protože je psaná Tebou, lásko.
Možná v ní budem jednou číst společně,
snad na ni budem mít aspoň malou chvilinku.
Tolik se mi stýská, tak moc...
i pohled na svět.
Byl jsi to Ty, lásko.
Zlé chvíle jsi prokládal těmi krásnými.
Dělal jsi to tak dlouho, až vznikl velký štos.
Vzala jsem ho a svázala.
Vznikla kniha o 365 stránkách,
jmenuje se VZPOMÍNKA.
Napsal jsi ji Ty,
svou přítomností i nepřítomností,
hříchem i odpuštěním,
slovy i mlčením,
polibky i pohlazením.
Tu knížku znám nazpaměť,
tolik slov... tolik vět...
končí slovem ODPOUŠTĚT.
Zavírám ji a ukládám na zvlášť vyhrazené místo
s úctou, co si zaslouží.
Těch 365 stran je tíha,
ale nesu ji s lehkostí a pýchou,
protože je psaná Tebou, lásko.
Možná v ní budem jednou číst společně,
snad na ni budem mít aspoň malou chvilinku.
Tolik se mi stýská, tak moc...
Tak už neplač, že nejsme spolu,
Ty víš, jak moc bych si to přál,
život je houpačka, nahoru a dolů,
osud nám naše štěstí vzal.
A jestli se někdy začneš bát,
pošlu Ti pohlednici z nebe,
i když už nejsem, mám Tě pořád stejně rád,
ohlédneš se a já budu vedle Tebe.
Ty víš, jak moc bych si to přál,
život je houpačka, nahoru a dolů,
osud nám naše štěstí vzal.
A jestli se někdy začneš bát,
pošlu Ti pohlednici z nebe,
i když už nejsem, mám Tě pořád stejně rád,
ohlédneš se a já budu vedle Tebe.
Nenávidím slovo láska,
je to jenom lidská maska!
Srdce mi z ní umírá,
krvácí a vzpomíná.
Na to, co už bylo...
co není... a co mu zbylo...
Zbylo mu pár radostí,
ale mnoho bolesti!
A já se nyní ptám:
Proč má tolik ran?!
Proč ho lidé vlastně mají?
Když stejně všichni umírají!
je to jenom lidská maska!
Srdce mi z ní umírá,
krvácí a vzpomíná.
Na to, co už bylo...
co není... a co mu zbylo...
Zbylo mu pár radostí,
ale mnoho bolesti!
A já se nyní ptám:
Proč má tolik ran?!
Proč ho lidé vlastně mají?
Když stejně všichni umírají!
Ach běda, nebudu
víc chodit pro vodu,
pro vodu, pro vodičku
k studánce při měsíčku.
Stáli tam za křovím,
kdo, to vám nepovím,
mluvili temným hlasem,
líbal ji, viděla jsem.
Srdce mé plakalo,
jen se usedalo,
síla mne opustila,
bolest se na mne lila.
Přece Tě, já to vím,
můj milý, oželím,
ale mé lásky k tobě
přestanu želet v hrobě.
víc chodit pro vodu,
pro vodu, pro vodičku
k studánce při měsíčku.
Stáli tam za křovím,
kdo, to vám nepovím,
mluvili temným hlasem,
líbal ji, viděla jsem.
Srdce mé plakalo,
jen se usedalo,
síla mne opustila,
bolest se na mne lila.
Přece Tě, já to vím,
můj milý, oželím,
ale mé lásky k tobě
přestanu želet v hrobě.
Má láska mě zklamala,
musela jít pryč,
já své srdce uzamkla
a zahodila klíč.
Nějak jsem to nezvládala,
když zjistila jsem, že už ho nespatřím,
však lásku jsem mu pořád najevo dávala,
i když jsem věděla, že mu už napatřím.
Nebylo to nejlehčí,
koukat se na jeho hrob,
nebylo mi do řeči,
byl to nejhorší rok ze všech dob.
Bylo to před dobou dlouhou,
je to přec už pryč,
já chci jen vzpomínku pouhou
a najít si ten klíč.
Vrátit se ke vzpomínkám
na kratičkou chvíli,
co kdo by chtěl, za to klidně dám,
kéž bychom zas po tom roce spolu chvíli byli...
musela jít pryč,
já své srdce uzamkla
a zahodila klíč.
Nějak jsem to nezvládala,
když zjistila jsem, že už ho nespatřím,
však lásku jsem mu pořád najevo dávala,
i když jsem věděla, že mu už napatřím.
Nebylo to nejlehčí,
koukat se na jeho hrob,
nebylo mi do řeči,
byl to nejhorší rok ze všech dob.
Bylo to před dobou dlouhou,
je to přec už pryč,
já chci jen vzpomínku pouhou
a najít si ten klíč.
Vrátit se ke vzpomínkám
na kratičkou chvíli,
co kdo by chtěl, za to klidně dám,
kéž bychom zas po tom roce spolu chvíli byli...
Stín vznáší se nad zpustlou krajinou,
živí sem nevkročí, jen mrtví zde spočinou,
chlad, dým a temno halí tyto končiny,
prach pohřbívá zde opomenuté hrdiny.
Řeka s červeným tokem teče,
vidět tu lze jen mrtvé a jejich meče,
do války s odhodláním vkročili,
asi se však málo modlili.
Jejich duše tu teď bloudí,
krev v žilách jim neproudí,
s životem se jejich tělo nesnoubí.
Nemají klid ani po skonání,
čest jim nikdo nezachrání.
Na onen svět dostat se nemohou,
obětovat svůj život bylo jejich úlohou.
Bloudí tu léta - nemají klid,
nuceně musí na světě bdít.
Jejich duše, těla nic už nezachrání,
trápit budou se zde až do skonání!
živí sem nevkročí, jen mrtví zde spočinou,
chlad, dým a temno halí tyto končiny,
prach pohřbívá zde opomenuté hrdiny.
Řeka s červeným tokem teče,
vidět tu lze jen mrtvé a jejich meče,
do války s odhodláním vkročili,
asi se však málo modlili.
Jejich duše tu teď bloudí,
krev v žilách jim neproudí,
s životem se jejich tělo nesnoubí.
Nemají klid ani po skonání,
čest jim nikdo nezachrání.
Na onen svět dostat se nemohou,
obětovat svůj život bylo jejich úlohou.
Bloudí tu léta - nemají klid,
nuceně musí na světě bdít.
Jejich duše, těla nic už nezachrání,
trápit budou se zde až do skonání!
Básničky 1881 - 1890 / 2107
Nastavení Počet na stránku: 1 | 5 |- 10 -| 15 | 30 | 50 | 100
Řadit podle: přidání -| hodnocení | posílanosti | délky | názvu | náhody
Verš: nezáleží -| střídavý ABAB | sdružený AABB | přerývaný ABCB | krátký AA | volný ABCD
obkročný ABBA | různý Autorské: nezáleží -| ano | ne
Filtr obsahu: odblokovat lechtivé | odblokovat sprosté | odblokovat nechutné | odblokovat drsné
SMS filtr: ne -| 1 Vodafone | do 2 | do 5 | 1 T-Mobile | do 2 | 1 O2 | do 2 | 1 SR | do 2
( Při současném nastavení se některé básničky nezobrazují. ) ( zobrazit všechny )
© 2009-2024 www.verse.cz | Zveřejňování děl jinde je bez souhlasu autora zakázáno!!! | Pište nám na info@verse.cz
» Soukromí » Letem.cz - další naše weby » Spřátelené weby
» Anekdoty | Hlášky z filmů | Legrace | Pranostiky | Přání | Přísloví | Psí jména | Psí kalendář | Ráj SMS | Textíky | Užitečné informace | Vtipy