Nebe se zatáhlo,
slunce ztemnělo.
Mé srdce se změnilo,
zesmutnělo.

Zesmutnělo láskou,
čistou jako studánka.
Kéž by se dalo slepit zpět páskou...
Nejde to, mrzí mě to!

Mrzí mě, že mé srdce lásku nezažilo,
že ten krásný pocit doposud neprožilo.
Přeji si, aby se to změnilo!
Aby mé srdce znovu ožilo.
Rozmrzlo...

Přeji si sejmout tu falešnou masku,
masku, kterou nosím déle, než jsem chtěla!
Na svou pravou tvář jsem zcela zapomněla.
Masku, která mě týrá, drásá a svírá!

Jako svěrací kazajka,
co nedovolí mi snít.
Co nedovolí mi milovat,
co nedovolí mi žít.

Chci tu masku sundat.
Chci znovu žít.
Chci do světa vykřičet, kdo vskutku jsem,
ale vždy mě někdo přeruší hnusným, zlým rámusem!

Začíná mě pohlcovat
temnota a bolest.
Mé vnitřní utrpení!
Zdá se mi, že kolem sebe mám klec.

Klec, již není možno otevřít.
Klec, jenž padá do tmy a brání mi žít.

Skrz mříže občas vidím světlo měsíce.
Světlo, jenž mi dodává na síle!

Dodává mi naději,
mému životu smysl.
Dodává mi odvahu
probudit se z toho zlého snu!

Hojí se mi srdce,
strhávám tu masku.
Nejde to moc hladce,
ta bolest mě holt nemine!

Zase začínám žít!
Smát se a netruchlit!

Začínám milovat svůj život!

Odhodila jsem tu masku,
hodila ji do kouta.
Jednou už jsem to překonala.
A teď se jdu dívat na Poirota!

Krásné sny!