Smutné básničky

Rozchod bolí, pálí jako čert,
láska by nikdy neměla být žert,
je to totiž ten nejkrásnější cit
a každý by ho v sobě měl mít.

Je to pro mě záhada,
jak jsem mohla hřát hada
na svých prsou celý ten čas,
neudělala bych to zas.

Marné je mé volání,
stále myslím jen na ni,
mého srdce královnu
vídám aspoň v nočním snu.

Prozraď, ty krutý osude,
kdy smutno mi už konečně nebude?
Kam poděl se ten krásný cit,
který chtěla jsem už navždy mít?
Kde moje láska teď místo má,
proč nejsem vedle ní já?
Mým miláčkem on navždy zůstane,
jiný už srdce mé nedostane.

Nikdy bych si nepomyslel, že tě opustím,
podruhé bych to neudělal, to už dobře vím.
Teď už s tím nic nenadělám, byl to prostě zkrat,
pozdě jsem si uvědomil, jak moc tě mám rád :-(

Láska je pro tebe hra,
jsi studený jak kra,
teď už to vím.
Nezaslouží si milovat
ten, kdo sám nemá rád,
neuvěřím už slovům tvým.

Fet je jako krásnej květ,
při kterém se ti za zády bortí celej svět.
Lidé postupně odcházejí pryč,
protože jsi jim zapomněla dát
od svého srdce klíč...
Zůstáváš sama, ale nevadí,
doufáš, že fet ti je nahradí.
Však noci jsou stále delší
a tvá očka se ti mhouří,
chtěla bys jít moc spát,
ale tvá očka se nezavřou jen tak,
míhají se po stropách,
hledaj známou tvář,
jenže už není o koho stát,
když jsi zůstala sama ve tmě stát.
Poslední kvítky uvadaj, i ty už jdeš spát
a necháš si navždy něco pěkného zdát...
třeba o tom, jak tě má někdo rád...

Bolest se snažím nevnímat,
snažím se smíchu ostatních nevšímat,
nemůžu jim zazlívat.

Jen chci sama sedět v pokoji,
bez bolesti, bez smůly,
chci ji přestat vnímat,
a zas se smát,
svoje zoufání nechci poslouchat.

Nechci si zoufat,
že mě nikdo nemá rád,
a to, že mě někdo má rád,
je lež, a já si ji už nechci nalhávat.

Křídla, jak labutě,
nade mnou letí.
Stojím tam nehnutě,
již po staletí.

Slunce už vychází,
začíná den.
Odkud jen pochází,
ten krásný sen?

Zavírám oči
a poslouchám zpěv.
Vše jednou skončí,
tak proč cítit hněv?

Pokračování básničky

Na postýlce leží,
dýchá jen stěží,
na lásku umírá,
ta její ji zradila.