Smutné básničky

Spím, či bdím?
Cítím splín :-(
Chmury na mě padají.
Kde je můj miláček,
jeho roztomilý čumáček
a rty, co mě líbají...

Láska je lež,
větší nežli lež.
Tváří se nevinně,
tak mile.
Nakonec Ti srdce rozlomí,
na zem zahodí.

Mučí Tě,
i když se tváří nevinně,
i když se zdá roztomilá,
je krutá a zlá.

Radši dvakrát měř,
jednou věř.
Láska je lež,
větší nežli největší lež.

Na krajinu padá stín
a na mou duši splín.
Pořád přemýšlím nad tím,
co zklamal mě jednáním svým.
Proč mě jen nechal svému osudu,
kdy už konečně sama nebudu?
V hlavě se mi myšlenky míchají,
že se vrátí, doufám potají...
Ale máme ještě šanci?
Anebo už v jeho srdci je tma jak v ranci?
Odpověď na tyhle otázky neznám.
Jedno však jistě vím - že ráda ho mám.

Smutné je mé noční snění,
když tu se mnou láska není.
Proč mě jenom opustila...
Říkám si, zda vůbec byla...
Jsem z toho celá zmatená,
podlamují se mi kolena,
padám do kaluže plný slz,
už nikdy se neprokoušu skrz.
Můj svět pomalu zhasíná,
právě jsem s životem skončila.

Můj pejsek je už v nebíčku,
kéž by ses mohl vrátit, Beníčku.
Byl to dlouhosrstý jezevčík,
jak byl nádherný, to asi nikdo netuší.
Moc rád si hrál a lovil zvěř,
v tomhle mi, příteli, doopravdy věř.
Jak moc mi chyběl, když odešel,
v parku běžel za kachnami a šup, byl pod ledem.
Pod ledem proto, že byl leden
a kousíček vody tam byl,
jelikož byl splav spuštěn,
a on se chudáček utopil.
Už pomalu nevím, že jsem měla psa,
jsou to už dva roky a já skoro zapomněla.
Když je člověk tak dlouho bez psa,
tak opravdu neví, že nějakého měl, hrůza.
Je to smutné, že člověk zapomene
na něco tak vzácného a důležitého, i pro mne.
Ale kdo přišel o psa, nejsem sama,
nedávno i kámoška kvůli svému několik nocí proplakala.
Měla ho jen krátce a přesto tak ráda,
vidíte, co to dělá, mít svého kamaráda?

Osud je jak ruleta,
kulička se rychle točí,
někomu úsměv na tváři rozjasní,
někomu dá slzy do očí.

Vsadil jsem všechno na jedno číslo,
uzavřel životní sázku,
nevím, co mě k tomu činu vedlo,
dal jsem všanc největší lásku.

Pokračování básničky

Řekni mi, co dělat mám,
když nechci být na světě sám,
po lásce moc toužím,
bez ní se soužím,
srdce své chci darovat
tomu, koho budu milovat.

Nevím, co se to děje,
vše se kolem mě jen mele.
Já nic neřešim,
jen za svým si stojim.
Pak objeví se holka, která vše otočí,
a mé myšlenky se na ni zaměří.
Jdu s ní ven a krásné chvíle prožiju,
je nádherná a na fejsu jí chat spamuju.
Přirostla mi k srdíčku,
a já na ni nepřestávám myslet ani chviličku.
Chci s ní ven, protože ji miluju,
vše se pokazí a já toho lituju.
Bohužel stále na ni myslim,
a nikdy si to nerozmyslim. :( :(

Druhá polovina srdce
už mě nechce.
Moc mi schází.
S půlkou srdce
nežije se lehce,
tak proč odchází?

Ty jsi pro mě byla vším,
však po tobě zbyl jenom stín.
Ten stín a pocit žalu
mě neopouští znovu.
Babičko má milovaná,
vrať se, ať už jsi ledajaká.
Mám tě ráda, babičko,
zahřej mi mé srdíčko.
Chci ti své srdíčko darovat
a nikdy nechci umírat.
Babičko, tys umřela
a já už nic jinýho neměla.
Jsi něco, co sílu mi dodává,
však vím, že už jsi usnula.
Navždy, což já nechci,
ale vybrat si nemůžu.
Já svůj život bych za tebe dala,
kdyby ses vrátila.
Vím, že ti je v nebi líp,
proč tě nemůžu jít aspoň navštívit
a zůstat tam s tebou navěky,
být šťastná, hodná, miloučká...
To jsem já, babičko - tvoje vnučka.