Smutné básničky

Vzpomínám na Tvé polibky po ránu,
vzpomínám a nemám lék na ránu,
co mi zbyla, když jsi odešel.
Zbylo jen zoufání a mráz mě obešel.
Nebe se zakrylo černými mraky,
smutné ráno se choulí rozpaky...
Zlá rána plná vzlyků a čekání,
zlá rána, bez slunce a vzdychání.
Píšu Ti, miláčku, že zas kvetou jabloně,
polib mě pod třešní a vezmi mou dlaň do dlaně.
Píšu Ti, miláčku, že srdce mám u ledu,
nezlob se, miláčku, jinak to nesvedu.
Jak vyschlé je koryto potoka,
když se ho den co den sluníčko dotýká,
tak vyschlé jsou moje vzpomínky na Tebe,
láskou zahřej mě! Ale mě jen zazebe!
Odešels jak pohroma,
zapomněl sis mě doma.
Zapomněl na naše objetí,
zapomněl... Řekni - jak je ti?
Odešels jak duha po dešti,
touha a vzpomínky mě vzaly do kleští.
Odešels jak sníh, co pod paprsky slunce začal tát.
Odešels... Prý nemám se už ptát.
Z tvých posledních dotyků jsem cítila jen chlad.
Odešels... Máš jinou teď asi rád...

Jednou ti budu chybět,
jako jsi chyběl ty mně.
Jednou mě budeš potřebovat,
jako já potřebovala tebe.
Jednou se ti po mně bude stýskat,
jako mně se stýskalo po tobě.
Jednou na mě budeš pořád myslet,
jako já pořád myslela na tebe...
Jednou mě budeš milovat...
No já tebe už ne!

Už půl roku moje srdce po Tobě touží,
teď, když už Tě konečně má, plácá se v louži...
Miluju Tě už půl roku a miluju Tě hrozně,
jenže teď je již pozdě,
nemůžu teď s Tebou být,
i kdybych Tě miloval sebevíc,
musíme se tím probít,
jsme jako rub a líc :‘(
Život se Tě neptá na to, co chceš,
je to jedna velká lež,
chci Tebe mít,
ale život mě Tebou nechce odměnit :(
Nezbývá než se tím řídit,
i když se nám to nebude líbit :‘(
Máš pro mě obrovský smysl,
jsi moje květinka :(
Už před měsíci jsi ovládla mou mysl,
již nezbyla nám minutka :(

Mám právo žít,
když mou cestou nechceš jít.

Půjdu za tebou kamkoli,
za hory i za doly.

Když nechceš mou cestou jít,
já nemůžu bez tebe žít.

Tolik přetvářky schovává se v mém úsměvu,
kolik lží je asi v mém proslovu?!
Jsem smutná a zdrcená,
jak kdyby životní síla byla mi odepřená.
Sama nevím co s tím,
už jen čekám, až se z téhle noční můry probudím.
Naděje zdá se dávno ztracená,
hluboko v mém srdci však za vlásek uchycená.
Jsem mrtvola, chodím dokola bez cíle,
kam se poděla moje vůle?!
Vůle žít a snít,
vůle radovat se a prostě být!
Chtěla bych snít o lásce
a o životě jako v pohádce,
ovšem byla jsem odsouzena,
osudem beze jména.
Čím jsem se provinila, ani Bůh neví,
ukřivděná však nejsem,
snad časem, doufám, že alespoň bolest poleví.

Chci vědět sám,
jaký máš teď posmrtný plán.
Byl jsi kamarád,
kterého jsem měl tak rád.
Když se dívám na nebe,
vzpomínám jen na tebe.
Vždy budu vzpomínat
a srdcem tě objímat.
Dnes jsem se tě ptal:
„Jak se máš a jaký jsi měl den?”
Ale bohužel, byl to jenom sen.

Tak už mi konečně promiň,
jak moc (nebo jak málo) jsem Tě milovala,
že jsem Ti nedala všechno,
co jsem Ti mohla dát.
Promiň mi slzy,
co pro Tebe pláču,
promiň, že zapomenout
nechci a nedokážu...
Promiň mi všechna
tahle zbytečná slova,
dobře vím, že už mi (jako nic na světě)
nevrátí Tvoji lásku.
A tak mi, prosím Tě, promiň,
že neumím nevzpomínat,
promiň mi ten čas s Tebou,
promiň mi dotyky.
Víš, já jsem Tě měla fakt ráda,
a nejvíc ze všeho mi promiň,
že ještě pořád mám...

Láska je tak krutá,
kéž by to pravda nebyla.
Stačí jenom špatně špitnout,
aby láska skončila.

Jsem ta, která chápe, ale nenechá tě žít,
jsem ta, jejímž mužem musí každý být.
Jsem náruč matky zklamaných
nebo sráz v horách skalnatých?
To nikdo neví a vědět nebude,
smrt je totiž blud a bludem zůstane.

Pod svou přetvářkou
visím na vlásku -
padám do propasti,
ze které není cesty ven,
vzduchu tam není dosti,
je to jako zlý sen,
tma mě pohlcuje
pomalu, ale jistě,
ta tma velmi těžká je -
zda přežiji, není jisté,
mé naděje se ztenčují,
proto ti srdce své věnuji,
protože já ho nepotřebuji, teď už ne,
když strašlivý osud mne nemine.