Básničky 1831 - 1840 / 2098
Jsem ta, která chápe, ale nenechá tě žít,
jsem ta, jejímž mužem musí každý být.
Jsem náruč matky zklamaných
nebo sráz v horách skalnatých?
To nikdo neví a vědět nebude,
smrt je totiž blud a bludem zůstane.
jsem ta, jejímž mužem musí každý být.
Jsem náruč matky zklamaných
nebo sráz v horách skalnatých?
To nikdo neví a vědět nebude,
smrt je totiž blud a bludem zůstane.
Pod svou přetvářkou
visím na vlásku -
padám do propasti,
ze které není cesty ven,
vzduchu tam není dosti,
je to jako zlý sen,
tma mě pohlcuje
pomalu, ale jistě,
ta tma velmi těžká je -
zda přežiji, není jisté,
mé naděje se ztenčují,
proto ti srdce své věnuji,
protože já ho nepotřebuji, teď už ne,
když strašlivý osud mne nemine.
visím na vlásku -
padám do propasti,
ze které není cesty ven,
vzduchu tam není dosti,
je to jako zlý sen,
tma mě pohlcuje
pomalu, ale jistě,
ta tma velmi těžká je -
zda přežiji, není jisté,
mé naděje se ztenčují,
proto ti srdce své věnuji,
protože já ho nepotřebuji, teď už ne,
když strašlivý osud mne nemine.
Potkala jsem anděla, byl úžasný, milý, nádherný
- z jeho očí zářilo zvláštní teplo,
pod doteky jeho rukou jsem se rozplývala
a potom mu to nejcennější dala...
Kdybych se lépe dívala
a v andělovi ďábla poznala,
tak bych teď tolik nelitovala...
- z jeho očí zářilo zvláštní teplo,
pod doteky jeho rukou jsem se rozplývala
a potom mu to nejcennější dala...
Kdybych se lépe dívala
a v andělovi ďábla poznala,
tak bych teď tolik nelitovala...
Bojím se otevřít oči.
Bojím se země, která se točí.
Bojím se, že ztratím tebe,
že zčerná to mé nebe.
Že naděje se ztratí
a můj smutek se vrátí.
Bojím se něco říct,
a tak neříkám nic.
Přestože vím, že chci víc.
Bojím se tvé vůně,
ze které moje srdce stůně.
Bojím se slz, které pálí,
a tvých jemných dlaní.
Bojím se, že to bude krásný
a nic nebude jasný.
Bojím se na tebe dívat
a v noci o tom snívat.
Bojím se tvých rtů,
co vkrádají se do mých snů.
Bojím se země, která se točí.
Bojím se, že ztratím tebe,
že zčerná to mé nebe.
Že naděje se ztratí
a můj smutek se vrátí.
Bojím se něco říct,
a tak neříkám nic.
Přestože vím, že chci víc.
Bojím se tvé vůně,
ze které moje srdce stůně.
Bojím se slz, které pálí,
a tvých jemných dlaní.
Bojím se, že to bude krásný
a nic nebude jasný.
Bojím se na tebe dívat
a v noci o tom snívat.
Bojím se tvých rtů,
co vkrádají se do mých snů.
Co jsem udělala špatně?
Proč jsem ho ztratila?
S ním mi bylo tak dobře...
Jak ráda bych vše vrátila.
Ty společné okamžiky,
plné radosti a upřímné lásky,
za ně mu patří díky,
kéž pohladil by teď mé vlásky...
Kde je? Je snad s jinou?
Proč muselo to skončit?
A čí je to vlastně vinou,
že slzy teď musím ronit?
Kdo mi to popravdě poví?
Kdo odpověď mi na to dá?
Jak dál už mé srdce neví...
Kam poděla se láska má?
Proč jsem ho ztratila?
S ním mi bylo tak dobře...
Jak ráda bych vše vrátila.
Ty společné okamžiky,
plné radosti a upřímné lásky,
za ně mu patří díky,
kéž pohladil by teď mé vlásky...
Kde je? Je snad s jinou?
Proč muselo to skončit?
A čí je to vlastně vinou,
že slzy teď musím ronit?
Kdo mi to popravdě poví?
Kdo odpověď mi na to dá?
Jak dál už mé srdce neví...
Kam poděla se láska má?
Každý den vstávám s přetvářkou
- znuděná životem,
kdy konečně začnu žít ten svůj sen?
Duše spoutaná, s kamenem na srdci,
už sama ani nevím, co vlastně chci?!
Dřív bála jsem se nicoty, smrti v zapomnění,
teď jen přežívám a čekám na osvobození.
Kdy skončí tohle utrpení?
Jsem ztracená, uvízla jsem mezi životem a smrtí,
čím jsem si zasloužila tohle prokletí?
K čemu je mi žití bez smysluplného bytí?
Krutý to život, milosrdná smrt,
raději temnota místo života.
- znuděná životem,
kdy konečně začnu žít ten svůj sen?
Duše spoutaná, s kamenem na srdci,
už sama ani nevím, co vlastně chci?!
Dřív bála jsem se nicoty, smrti v zapomnění,
teď jen přežívám a čekám na osvobození.
Kdy skončí tohle utrpení?
Jsem ztracená, uvízla jsem mezi životem a smrtí,
čím jsem si zasloužila tohle prokletí?
K čemu je mi žití bez smysluplného bytí?
Krutý to život, milosrdná smrt,
raději temnota místo života.
Proč u tvého hrobu musím stát
a pořád se jenom na něco ptát.
Vím, že mi tě osud vzal,
a nemohu to vrátit zpátky,
ale nikdy ses mě na nic nezeptal.
I přesto tvou památku budu uctívat dál.
a pořád se jenom na něco ptát.
Vím, že mi tě osud vzal,
a nemohu to vrátit zpátky,
ale nikdy ses mě na nic nezeptal.
I přesto tvou památku budu uctívat dál.
Básničky 1831 - 1840 / 2098
Nastavení Počet na stránku: 1 | 5 |- 10 -| 15 | 30 | 50 | 100
Řadit podle: přidání -| hodnocení | posílanosti | délky | názvu | náhody
Verš: nezáleží -| střídavý ABAB | sdružený AABB | přerývaný ABCB | krátký AA | volný ABCD
obkročný ABBA | různý Autorské: nezáleží -| ano | ne
Filtr obsahu: odblokovat lechtivé | odblokovat sprosté | odblokovat nechutné | odblokovat drsné
SMS filtr: ne -| 1 Vodafone | do 2 | do 5 | 1 T-Mobile | do 2 | 1 O2 | do 2 | 1 SR | do 2
( Při současném nastavení se některé básničky nezobrazují. ) ( zobrazit všechny )
© 2009-2023 www.verse.cz | Zveřejňování děl jinde je bez souhlasu autora zakázáno!!! | Pište nám na info@verse.cz
» Soukromí » Letem.cz - další naše weby » Spřátelené weby
» Anekdoty | Hlášky z filmů | Legrace | Pranostiky | Přání | Přísloví | Psí jména | Psí kalendář | Ráj SMS | Textíky | Užitečné informace | Vtipy