Smutné básničky

Cítím se osamělá,
proč miláček dělá
mi takové starosti,
ztrácím důvod k radosti.

Zrada bolí,
do rány solí
smutné vzpomínky,
bodají výčitky,
co mohlo být jinak,
život nemusel zesinat.

Slzy na polštář padají,
cestou po tváři čmárají
ledové královně, která roztává,
ublížil jí ten, co ho má ráda.

Má cenu žít,
když není pro co,
akorát trpím,
když vidím, zlato,
má kamarádka je už v hrobu,
smutná jsem, už navždy budu,
ale kdyby tu byla,
určitě bych se nenudila.
Tak pa, Teriku,
měj se hezky v nebiku... :’(

Co bylo, skončilo, dávno už není,
řeky, ty tečou pryč, časy se mění.
Já věřila jsem Ti, teď strašně to bolí,
zradils mě, bohužel v nesprávnou chvíli.
Snad jsi se bavil, možná i smál,
tahal mě za nos, když jsi mi lhal.
Jedno Ti povím... nesnáším lež,
tak odejdi z mého života... no tak, běž...
a nepřej si vědět, jak se teď cítím,
nezlob se na mě, teď se Tě štítím...!!!

Polštář topím slzami,
krásný vztah je za námi...
Jak to jenom může být?
Jak se to mohlo pokazit?

Komu za to vděčím,
že pořád brečím?
Pouze a jenom jemu,
princi mému vysněnému.

Proč je svět tak krutý
a já byl tak dutý...
Jak mohl jsem o lásce snít
a nechat se tak využít...
Ač nejsem žádný casanova,
nezbývá než začít znova.

Ty slzy na polštáři
nejsou lháři,
srdce mi zlomil,
duši ochromil,
svět se rozpadá,
můj květ uvadá.

Nikdy bych nevěřila,
jak hloupá jsem byla,
jak mohla jsem se tak napálit
a o společném životě si snít...