Smutné básničky

Zklamala jsem svého kluka,
srdce bolestí mi puká,
nevím, co dál dělat mám,
smutkem pomalu umírám...

Chtěl bych být skálou, co o samotě stojí,
chtěl bych být stromem, co zemi s nebem spojí,
chtěl bych být vánkem, co v listí ševelí,
jen ať mne moje srdce nebolí...

Slzami oči zalité,
copak to nevidíte,
tahle holka se trápí,
v bezmoci se utápí...

Zklamal mě ten,
co byl můj sen,
už můžu jen snít,
nemám proč žít.

Cítím se osamělá,
proč miláček dělá
mi takové starosti,
ztrácím důvod k radosti.

Zrada bolí,
do rány solí
smutné vzpomínky,
bodají výčitky,
co mohlo být jinak,
život nemusel zesinat.

Slzy na polštář padají,
cestou po tváři čmárají
ledové královně, která roztává,
ublížil jí ten, co ho má ráda.

Má cenu žít,
když není pro co,
akorát trpím,
když vidím, zlato,
má kamarádka je už v hrobu,
smutná jsem, už navždy budu,
ale kdyby tu byla,
určitě bych se nenudila.
Tak pa, Teriku,
měj se hezky v nebiku... :’(

Co bylo, skončilo, dávno už není,
řeky, ty tečou pryč, časy se mění.
Já věřila jsem Ti, teď strašně to bolí,
zradils mě, bohužel v nesprávnou chvíli.
Snad jsi se bavil, možná i smál,
tahal mě za nos, když jsi mi lhal.
Jedno Ti povím... nesnáším lež,
tak odejdi z mého života... no tak, běž...
a nepřej si vědět, jak se teď cítím,
nezlob se na mě, teď se Tě štítím...!!!

Polštář topím slzami,
krásný vztah je za námi...
Jak to jenom může být?
Jak se to mohlo pokazit?