Smutné básničky

Život je Růže, co se sluncem rozkvétá
v krůpějích rosy se třpytí jako perlami posetá
křehká krása květu, tvým srdcem je spjatá
v duši nosíš květ, co vůní spoutá.

Voní jako stín, co za zády nosíš
dýcháš, tu medovou vůni cítíš
v hlavě ji máš, na ni myslíš
tiše zůstává krásná vůně, víš.

Rozkvétá za rosy bílý pupen
krásu vidíš, tím pohledem udiven
okvětních plátků půvabem okouzlen
nic nevnímáš, vznášíš se omámen.

Křehkost, ta krása, co city svádí
sladce omamná vůně v nose vnadí
oči zavíráš a sny stále ve spánku vidí
nádheru, co do rozpaků mozek přivádí.

Kdo tu Růži zplodil, se ptáš
vznikla z lásky, tu odpověď znáš
bílý květ zrůžověl, dlaní objímáš
nádherný dar milovat v sobě nosíváš.

Miluješ tu Růži, co má trní
je tvůj Život, svíráš jen v dlani
bolí a rvát se chceš za ni
za Růži života, co lidskou duši raní.

Má duše ve mně strádá,
chybí jí něco, co milovala,
chybí jí něžné objetí,
milostné políbení,
to krásné slůvko miluji tě,
od té nejdůležitější na světě.

Můj človíček ve mně smutní,
připadá si sám v téhle tůni,
chtěl by opět najít tu osobu spřízněnou,
a také parádně praštěnou,
ať si nepřipadá v tom světě sám,
ať je někým milován.

Jediné, co teď mám,
jsou slzy samoty, které skrývám,
skrývám je před světem,
před tím zlem,
a jediné, po čem volám, je nebýt sám,
toužím být někým milován.

Protestuji proti Tvému rozhodnutí,
musím zvolit správné rozhodnutí.
Plakat za Tebe mě to nutí,
mé srdce udělá další hnutí.
Šla jsem po Tvých stopách,
má láska byla odevzdána z písně v notách.
Úryvek lásky byl skrytý,
v srdci mém ukrytý.
Tak mi prosím, lásko, odpusť,
zpátky do svého srdce mě pusť.

Čas prvních lásek, ten čas poznání
vzpomínky v sobě nosíš a znáš jen trápení
slaná chuť slziček, ta hořkost a zůstalo jen smutnění
ta slova stále slyšíš, jen ta slova loučení.

Ten čas, kdy první své verše z lásky jsi psal
ve svých snech jsi ji nosil a tu její krásu miloval
štěstí zažil, když za ruku její hedvábně jemnou jsi ji bral
pocit tepla paprsků slunečních, jen ve vzpomínkách zůstal.

Ten čas, kdy pro ten její úsměv jsi žil
tu jeho zář, jako víru v boha jsi v duši nosil
hlas srdce se tiše jako k bibli k němu modlil
byl jen tvůj, jak dlouho jsi mu věřil.

Ten čas, kdy v jejích očích jiskřičky štěstí zářily
ten pohled hluboce upřímný a jak moc tě uchvátily
dlouze jsi, se do nich díval a na vždy v tobě zůstaly
v mysli je stále máš, tak kam se poděly.

Ten čas, kdy pro její vůni jsi dýchal
tu chuť, sladce omamnou, každým nádechem vnímal
dávala křídla a s hlavou v oblacích jen zasněný lítal
byla jen tvá, v myšlenkách jsi ji nosil a jak moc miloval.

Ten čas samoty, ten čas vzpomínání
gotika, co jen ponurou a smutně temnou melodií zní
zůstala jen ta její slova, co tak bolí, ta slova poslední
sbohem, Lásko, to je ten čas loučení.

Jak jsem to jen mohla udělat?
Jak jsem to jen mohla všechno opustit?

Jak jsem mohla zradit někoho, kdo při mně vždycky stál?
Jak jsem mohla zranit někoho, kdo mě miloval?
Jak jsem mohla všechno zahodit?

Jak jsem mohla vrazit ti nůž do zad,
když jediný měl jsi mě rád.

Jak jsem mohla zničil celá léta dřiny?
Protože přišel někdo jiný?

Jak jsem mohla tohle udělat,
slíbili jsme si, že se budeme milovat.

Tlačí mě na srdci pocit viny,
jak jít dál s takovými činy?

Jak jsem mohla všechno zahodit,
jak jsem mohla takhle tě zradit?
Jak jsem mohla všechno zahodit,
pro tak zrádný cit?

Buď, jak má být,
ale přesto, nechci dál takhle žít.
Jak jsem mohla zradit toho, co mě jediný miloval,
pro někoho, kdo o mě nestál?
Zahodila jsem léta práce a dřiny,
a teď jsem tu jen já a můj pocit viny.

Kam schovat slzy, když tolik se stýská,
prázdno je všude, kam se podívám.
Z fotky se na mě díváš každý den
a já si s tebou v duchu povídám...
Vrať se mi brzo, andílku můj,
vždyť přece víš, jak samota je zlá.
Srdíčko bolí, tak nenech mě trpět,
budu dál čekat, než zas budeme ty a já...

Srdce rozbité, v očích hněv.
Tělo přibité, už nezní boží zpěv.
Málo vůle v sobě má,
se smrtí se objímá.
V ruce nůž a v očích strach.
Selhal muž a sny se mění v prach.
Krev stéká po ruce, obloha je temná.
Však smrt je pro něj úleva.
Ze světa ho odvádí jeho žena jemná.

Celou noc brečím do polštáře,
proč už kolem není záře,
stačila jedna hloupá hádka
a rozplynula se mi pohádka.

Smutná, jsem smutná,
chápavá duše je nutná,
ať na pomoc mi přispěchá
každý, kdo rád mě má.

Slzy kropí zem,
hrozně nešťastná jsem,
ztratila jsem důvod svého žití,
na světě už dál nemám zbytí.
Proč jen skončil krásný sen.