Smutné básničky

Cítím, že se něco děje,
tvé srdce mě nezahřeje,
vyhasl ten krásný cit,
co jsme měli navždy mít.

Poslední
zážitek nevšední
s ním jsem zažila,
láskou zoufám,
v ni stále doufám,
proč jen skončila...

Naše láska se stala samozřejmostí,
mrazí to až do morku kostí,
ztratila všechno kouzlo,
jako by štěstí uklouzlo.

Ztratila jsem smysl života,
bez lásky je tu jen samota...

Zabil všechno, co za něco stálo,
má věrná láska byla mu asi málo,
proměnil se z přítele a kamaráda
na toho nejslizčího hada.

Jdu z kostela od oltáře,
studený vítr vane mně do tváře,
život píše různé scénáře.
Ale ani oltář mně nepomohl,
jsem nevěřící, tak jak by také mohl.
Nepomohla ani farářova slova,
že to chce klid a abych přišel znova.
Proč vlastně jsem do toho kostela šel,
když řešení jsem tam stejně nenašel.

Komu tedy o pomoc si říci,
když slzy objeví se na líci?
Zdraví a peněz vůbec nemám moc,
koho mám tedy poprosit o pomoc?
Mám ze sebe udělat sebevraha,
teď je mně každá rada drahá.

Pokračování básničky

Je láska dar nebo prokletí?
Upřímně, nemám ponětí.
Jednou je krásná, jednou je zlá,
co myslet si má holka ubohá.

Ztratil jsem
krásný sen,
teď si jen zoufám
a pořád doufám,
že brzy se vrátí,
láska chopí se opratí.

Chodím po domě sama,
nemůžu se dočkat rána,
nikdo jiný tu není,
ani moje potěšení,
navždy jsem ztratila
vše, co jsem si vysnila.

Nic už nespraví
jeho kroky toulavý,
dal mi své adié,
dál nevidí mě...