Smutné básničky

Jdu z kostela od oltáře,
studený vítr vane mně do tváře,
život píše různé scénáře.
Ale ani oltář mně nepomohl,
jsem nevěřící, tak jak by také mohl.
Nepomohla ani farářova slova,
že to chce klid a abych přišel znova.
Proč vlastně jsem do toho kostela šel,
když řešení jsem tam stejně nenašel.

Komu tedy o pomoc si říci,
když slzy objeví se na líci?
Zdraví a peněz vůbec nemám moc,
koho mám tedy poprosit o pomoc?
Mám ze sebe udělat sebevraha,
teď je mně každá rada drahá.

Pokračování básničky

Chodím po domě sama,
nemůžu se dočkat rána,
nikdo jiný tu není,
ani moje potěšení,
navždy jsem ztratila
vše, co jsem si vysnila.

Nic už nespraví
jeho kroky toulavý,
dal mi své adié,
dál nevidí mě...

Je plamínek naděje,
že se opět zasměje
srdce mé bolavé?
Že se vrátíš ke mně,
samota svazuje mě,
proč jen máš boty toulavé...

Proč to tak bolí,
sype mi solí
do otevřených ran,
vytratil se lad,
nesnáším chlad
osamělých rán.

Proč jsi tak daleko,
já jsem fakt naměkko,
nemůžu a nechci si zvyknout,
že tě musím nechat odplout...

Jsem láskou zhrzená,
tohle prostě logiku nemá,
všechno bylo naprosto v pořádku,
náhle mě proměnil ve smutku hromádku...

Stýská, mně se tak stýská,
blízká, byla mi tak blízká,
ztratit, jak jsem ji mohl ztratit,
vrátit, chtěl bych čas vrátit.

Moc jsem si přála
hodného kamaráda,
který by mě měl rád
a pomohl mi překonat
ty příšerné stavy,
když můj miláček už není tady.

Kdo na měsíci
zhasl tu svíci...
Kam poděl se jen
můj zářivý sen...
Bolest pouze zůstala,
o niž jsem nestála...