Verše

Žiju, ani nevím proč,
je to jeden kolotoč,
svět se se mnou točí,
zavírají se mi oči,
z toho všeho dění,
je to na zbláznění.

Štěstí si hážu do dlaně jen jako malý peníz,
co mezi prsty proklouzne a po něm v dlani
zůstane oblý pocit prožité chvíle dnešní.

Každý jsme byli jinde a přece spolu, stále svobodu máme mezi sebou.
V duši však stále spolu zůstáváme, a když se jednou setkáme snad ve světě smyslů,
co pro tento svět jsou stvořeny, budeme jistě zmateni, když celé tělo jakoby vzhůru poskočí
a pak ztuhne od radosti v našich duších.

Tak nějak o tom, Lásko, sním a stále vnímám touhu svou,
jež plamenem rudým zahoří, když naději mám, že se uvidíme
a zatím myšlenkou jeden k druhému se tisknout smíme,
vždyť, co je víc, než máme my, svobodu dal jsi mi a já tobě.
Pro duši tvou je ve mně touha živá, kterou smíš cítit tajně,
zatímco ty jsi doma a já ve tvé hlavě ti zpívám,
o tom, že láska mne souží a že ji hledám na každém rohu,
kde na tebe myslím a s tebou se o své pocity dělím.

Láska je celičký svět,
bez ní nevznikne květ,
který by štěstí lidem dal,
nežije ten, kdo nemiloval.

Láska uvnitř srdce mého,
nedávno ještě kamenného,
vyhloubila otvor žhavý,
zasloužené vítězství slaví.

Jezdím na své sekačce
sousedovou zahradou,
uniknu každé houkačce,
mně ji jen tak neukradou.

Český fotbal, to je bída,
úplatky neúspěch střídá,
už, rozhodčí, nekvokej,
raději kouknu na hokej.

Poslední světýlko zhasíná,
malebná vesnička usíná,
přikryta bílým kobercem,
pro mnohé se stává snem.

Něco ve mně křičí,
že mě láska ničí,
pak to ale ztichne
a u srdce mě píchne
při myšlence na to,
že bych neměl své zlato.

Láska je světlo a stín,
láska je štěstí a splín,
láska je mince dvou stran,
královna labutí a vran.

Udělali jsme velký skok,
kapr už je minulý rok
a ohňostroj jakbysmet,
do práce běžíme hned.